Článek
Josef Hrubý: Osoby
Něžný básník a velký světoběžník, občan Plzně a obyvatel světa (1932) vzpomíná ve své nejnovější básnické sbírce na osoby, s nimiž se v životě setkal a věnuje jim vždy po jedné básni. Jmenuje je jen křestními jmény či iniciálami, a tak čtenář vnímá texty jako portréty anonymních lidí, jako výstavu grafických listů. A nutno říci, že výstavu skvělých perokreseb dürrerovského charakteru. Z každého textu se dere na povrch přesná charakteristika živého člověka, vyhraněné osobnosti, nahlížené ostře, razantně a osudově. Takové ticho / Bez bohů / Takové ticho / na jejím rtu... Sbírku doplňuje "sedm autentických textů" nazvaných Frederyk Chopin. Tvoří samostatný celek stejně ovšem ryzích, obsahově vyhraněných příběhů inspirovaných četbou a cestami do světa.
(Fraus)
Z překladů:
Benoit Duteurtre: Cesta do Francie
Po románu Divná doba se dostává českému čtenáři do rukou další novátorsky psaná kniha jednoho z nejprogresivnějších francouzských spisovatelů současnosti.
Autor se pokusil v kůži postavy mladého Američana Davida přijet do Francie a ukázat, jak lze nezaujatě, nově, s předstíranou naivitou i ironií znovu uvidět známý svět. Před čtenářovýma očima vyvstává Evropa, která se stala Amerikou z televizního seriálu. Evropa uměleckých nevěstinců, kde potkáte Jeanne G., jež napsala feministický román bez interpunkce Mám chuť na orgasmus, tedy super okrajovou věc, o níž se mluvilo ve všech magazínech. Evropu, která je fertig, jak říká Hitler, co na stará kolena rybaří s Charlesem de Gaullem nad svahy u Le Havru. Krása a ošklivost se vaří ve stejném hrnci, a ošklivost je dokonce sama o sobě jakýmsi snažením. Je třeba naučit se dívat na stěnu z plexiskla; radovat se, když se policejní auto se řvoucí sirénou přiřítí k nejbližší trafice...
(Přeložila Růžena Ostrá. Atlantis)