Článek
Duchovní stavba jezuitského kostela se dvěma dominantními věžemi je od roku 1992 uměleckým prostorem, který provozuje Severočeská galerie výtvarného umění. Díky tomu si mohou návštěvníci při každé prezentaci užít srovnání klasické tvorby a té současné.
Toho využil i fotograf Mára a do chrámového prostoru rozvěsil své velkoformátové snímky zobrazující lidské tváře či fragmenty těl. Dýchá z toho zvláštní atmosféra. Nástěnné malby zobrazující anděly, sochy svatých a dominantní hlavní oltář na chvíli vtáhnou diváky do dob dávno minulých.
Ženský akt, respektive jeho torzo, připomíná gotický deskový obraz ukřižovaného Spasitele. Barevná okenní vitráž, která je nad snímkem, dílo zalévá zvláštním světlem měnícím se v různých denních dobách. Kromě toho výše zmíněná fotografie vytváří výtvarný protiklad hlavního oltáře. Když se návštěvník postaví doprostřed prostoru, je mezi dvěma estetickými zobrazeními lidské pomíjivosti.
Zavěšené velkoformátové portréty v hlavní lodi ukazují lidské tváře se zavřenýma očima evokující spící anděly. Z odstupu to dokonce vypadá, jako když jejich obličeje levitují pod majestátní barokní klenbou připomínající tu nebeskou.
V prvním patře, na galeriích, je prostor uzavřenější, a tak vystavené práce působí mnohem intenzivněji. Série portrétů autorových rodinných příslušníků je na dosah. Tento vztah se podobá zhmotnělé Nietzscheho tezi o vzájemném pohledu jedince a propasti.
V jedné z bočních místností jsou umístěny obrazy detailů lidských rukou a nohou. Naběhlé žíly na končetinách a syrový černobílý kontrast barev odkazují k mistrům deskových obrazů gotických mučedníků. Dopadající světelné paprsky pronikající okny připomenou, že i materiální boží spirit je všudypřítomný.