Hlavní obsah
Awolnation vydali nedávno nové album. Aaron Bruno první zleva. Foto: archív kapely

Kytarista Aaron Bruno: Nejmenší štěňata nedostávají ceny

V pražském klubu Roxy vystoupí 15. dubna americká skupina Awolnation, jíž v únoru vyšlo její třetí album Here Come the Runts. Od debutové desky Megalithic Symphony, jež obsahovala hit Sail, uplynulo sedm let. Před koncertem v České republice poskytl Právu rozhovor zpěvák a kytarista Aaron Bruno.

Awolnation vydali nedávno nové album. Aaron Bruno první zleva. Foto: archív kapely
Kytarista Aaron Bruno: Nejmenší štěňata nedostávají ceny

Vaše album se jmenuje Here Come the Runts. Runt je výraz pro nejmenší mládě z vrhu. V jakém významu jste ho užil?

Většinou to vysvětluji na příkladu nejmenšího štěněte, ale ve skutečnosti jsem myslel spíš na lidi, které někdo podceňuje a přehlíží. Aby překonali všechny překážky a dostali se, kam chtějí, musí pracovat tvrději než lidé kolem nich.

Já jsem tenhle pocit zažil v hudbě. Makal jsem dvakrát tolik než moji známí. Díky tomu jsem ale zase získal silnou pracovní morálku. Jako autor a producent se chci neustále vyvíjet a učit. Nikdy se nechci opakovat. Můj táta říkává, že nezáleží na tom, kde jste, ale kam jdete. Proto mě vždy budou zajímat především cesty, které mě mohou posunout ať už jako muzikanta, nebo třeba manžela. To ovšem neznamená, že nejsem vděčný za dosavadní úspěchy nebo za naše fanoušky.

Také mě zaujalo, že jsou na albu dvě písně se slovem Buffoon, tedy kašpar, v názvu. První se jmenuje Žárlivý kašpar…

Obě jsou o téže osobě. Není to zrovna sexy postava. V první písni žárlí. Žárlivost je příšerná věc, která v nás probouzí to nejhorší. Tenhle konkrétní kašpar se snaží sejmout naše podceňované hrdiny. Ale naštěstí mu utečou.

V té druhé písni žertujete o cenách Grammy.

To je opravdu jen vtip. Myslím, že Grammy nikdy nevyhraju. Nejmenší štěňátka z vrhu takové ceny nedostávají.

Když mluvíte o albu Here Come the Runts, zdůrazňujete, že na něm nevyužíváte žádné triky, ke kterým se uchyluje moderní populární hudba. Co přesně máte na mysli?

Nebaví mě, že má většina současné alternativní rockové hudby upravené vokály a většina zvuku je programovaná. Někdy to zní dobře a má to opodstatnění, ale osobně mě už unavuje elektronický zvuk. Audio software Pro Tools je výjimečný nástroj, který mám sám jako producent rád, ale nyní jsem jednoduše chtěl slyšet opravdovou kytaru a bicí.

Hudbu, kterou lidé budou doopravdy cítit a hned se jim neoposlouchá. V Awolnation jsem nikdy nevylaďoval žádné vokály, ale používal jsem hodně syntezátorů a podobně. Teď jsem na to ale neměl chuť, chtěl jsem si hrát s kytarami.

Proč jste k tomu došel?

Přišlo to přirozeně s tím, co chci v současné době sám poslouchat. Souvisí to i s lidmi, kteří nyní hrají v mé kapele. Mám skvělé kolegy a neuvěřitelného kytaristu, díky kterému si tohle můžu dovolit. Já sám tak dobrý kytarista nejsem a dřív jsem na kytaře musel ve studiu vždy hodně zapracovat.

Nyní, když s námi hraje Zach Irons, mimochodem syn prvního bubeníka Red Hot Chili Peppers, který hrál později i v Pearl Jam, to jde samo. Má hudbu v krvi. Vyjde z mých jednoduchých nápadů a povznese je na úplně jinou úroveň. On je taková má nová pestrobarevná hudební hračka.

Přátelíte se s producentem Rickem Rubinem. Před vydáním mu pouštíte své písně, hraje ve vašem videoklipu. Přemýšlel jste o tom, že by místo vás někdy produkoval desku Awolnation?

Rozhodně mě to už napadlo. Kdybych někdy chtěl využít služeb producenta, oslovil bych jedině jeho. Snažím se od něj při našich poslechových sezeních naučit co nejvíc. Je to můj hrdina. Jednou bych se chtěl stát aspoň jeho menší verzí. Nevím, jestli si ale vůbec můžu dovolit na něco takového pomýšlet.

Ani on nikdy nenavrhl, že by nám mohl produkovat desku, máme takové podivné přátelství. Není to vyloučené, ale nikdy jsme o tom ještě nemluvili. Já bych s ním velmi rád něco koprodukoval, zúčastnil se nahrávání, které vede. Snažil bych se od něj pochytit maximum. Ale má pomoc je asi to poslední, co potřebuje.

Člověk, který je s vámi na obalu alba, vypadá trochu jako on. Kdo to je?

Není to on, i když to napadlo hodně lidí. Je to jeden můj kamarád. Bydlí nedaleko, je to zemitý chlapík. Přežil kruté požáry, které Malibu sužovaly před třiceti lety. Hodně mi pomáhá.

Jste v kapele jediný, kdo ji zakládal. Nechybí vám někdo, kdo by s vámi celý ten příběh sdílel od začátku?

Nikdo takový není, protože na první album jsem byl v podstatě úplně sám. Ano, pár lidí mi pomohlo, ale byla to prostě má věc. Na druhé album jsem byl úplně sám doopravdy. Nyní mám v kapele Zacha a skvělého bubeníka Isaaca, kterého znám už léta.

Potkali jsme se v Utahu, každý měl ještě jinou kapelu. To, jak bubnoval, mě dostalo. Jsem šťastný, že skončil u mě. On i Zach jsou se mnou hudebně spříznění. Oba rozumějí hudbě, kterou jsem nahrál už dřív, víc než kdokoli, kdo u toho tehdy byl.

Na první desce má pár lidí napsané své jméno, ale nerozuměli tomu, o co mi šlo. Zach je navíc sluníčko, ať jsme v jakékoli situaci, podívám se na něj a on se směje. Díky tomu si vždy uvědomím, že si prostě jen hrajeme, ať už jsme na pódiu, nebo třeba v televizi.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků