Katastrofé: Dnešní společnost není v pohodě

Nebyla jsem oslovena kvůli ilustraci, ale kvůli příběhu. Že si jej sama napíšu a budu se podílet na vizuální stránce, přirozeně vykrystalizovalo z našeho rozhovoru. Setkali jsme se v klubu Joe na burleskním vystoupení, takže během toho, co jsme rozebírali pokroucenost světa, nám kulisu dělaly tanečnice v krásných kostýmech. To místo bylo vtipně příhodné.

Už po pár větách mi bylo jasné, že máme stejné téma. Odvážnou vizi, kterou chceme šířit skrze to, co umíme nejvíc, každý svým jedinečným způsobem. Ačkoli se už tehdy zdálo, že připravovaný projekt bude pracný, Michal působil dojmem, že ho od jeho uskutečnění nic neodradí. Byl plný víry v to, co dělá a jakým způsobem to chce předat světu. To byl důvod, proč jsem na spolupráci kývla, i když jsem projektů měla dost a času, co by se za nehet vešlo.

Postup byl takový, že se jakožto nositel příběhu setkáte s člověkem, který vás vyslechne a onu zpověď zpracuje do povídky. Protože jsem ale sama literárně činná, chtěla jsem si příběh napsat sama. Vytvořila jsem k němu ilustrace, ale nakonec se místo nich použily mé starší obrazy. Nebyly malované přímo k textu, ale tematiky se dotýkají ve všech ohledech.

V oblastech edukace a výchovy dětí. Dnešní školský systém je zastaralý, nevyhovuje potřebám a vývoji dětí, deformuje je místo toho, aby je správně informoval. Hlavním zdrojem, z něhož se děti dozvídají o sexu a erotice, je komerční porno.

Proti tomu stojí druhý extrém. Sociální média, na kterých děti od třinácti let tráví většinu svého času, chtě nechtě výrazně ovlivňují jejich úsudek. V prostoru, v němž probíhá diskriminace, démonizuje se ženské tělo, tabu je jen ženská bradavka, mužská nikoli, a tak podobně, si dítě snadno vytvoří zkreslený pohled na skutečnost.

Děti, které dlouho žijí v nevědomosti nebo jsou informovány takto skrze média, se často stydí za svou přirozenou sexualitu. Bojí se objevovat své tělo nebo mají později přehnané nároky a naprosto nereálnou představu o tom, co sex je a k čemu slouží.

Umělkyní na volné noze jsem od roku 2015, ale tehdy jsem užívala jiný pseudonym. Pamatuji si přesně na den, kdy jsem se rozhodla zanechat studia na vysoké škole a věnovat se umění. Byl to boj priorit a umění vyhrálo.

Rozhodnutí skončit a pokusit se nějak uživit bylo riskantní. Zpočátku jsem na půl roku nastoupila do reklamní agentury jako grafik, abych měla pojistku, ale pak to šlo nějak samo. Můj tehdejší partner a nynější manžel mi věřil a podporoval mě. Byl zdrojem mé motivace, ochoty růst a rozvíjet se.

Primárně jsem nerada jakkoli omezována. Mám hlavu otevřenou, ráda se na věci dívám z různých úhlů pohledu, nedělám unáhlené závěry, snažím se nehodnotit předčasně, zjišťuji si informace z různých zdrojů, nemám předsudky, prahnu po vzdělávání se a nových informacích. Zajímá mě, jak funguje lidský mozek a jaký vliv mají na člověka různé podněty.

Naopak nesnáším hloupost, nízkost, zkratkovitost. Tabuizace čehokoli místo pochopení mě rozčiluje. Sexualita je nesmírně důležitá pro zdravý vývoj a vnitřní harmonii člověka. Rozhodně tím ale netvrdím, že pokud někoho sex nebaví a erotika ho nezajímá, je s ním něco špatně. Naopak, v tom je jádro pudla. Ve vyrovnanosti, ve zdravém přístupu.

Jenže dnešní společnost rozhodně není v pohodě. Velké procento lidí řeší psychické problémy, deviace nebo frustrace. Myslím, že je to do jisté míry způsobené tím, že ignorujeme vlastní primární potřeby, nerozumíme svému tělu a jeho touhám. Může se zdát, že se kolem sexu a erotiky dělá přehnaný humbuk. Podle mě je třeba nahlížet na problematiku ze širšího hlediska a vnímat spíše kvalitu než kvantitu.

Jak už jsem říkala, tabuizace čehokoli se mě dotýká, uráží mě, sexualitou se ale zabývám nejvíce, protože nechápu, jak ji někdo může tabuizovat. Přijde mi esteticky krásná, blahodárná…

Už rok jsem maminkou, takže se snažím skloubit mateřství a umění. Paralelně mám rozdělaných víc projektů, největší je ale #laska2020, což budou erotické omalovánky znázorňující různé podoby lásky.