Článek
Loni jste se na koncertech spojila se slovenskou folklórní skupinou Cigánski diabli a vaše turné bylo tak úspěšné, že jste ohlásili koncerty i pro letošní rok. Proč a jak jste se dali dohromady?
Byl to jejich nápad, oni oslovili mě s tím, jestli bychom zkusili něco udělat. Protože mě tyhle věci vždycky zajímaly a vím, že moji fanoušci respektují, že nejsem zaměřená pouze na jeden hudební žánr, souhlasila jsem a velice se těšila.
Na společných koncertech zpívám své písničky v nových aranžích, také ale romské a lidové písně. Nechtěli jsme to pojmout jako střet dvou hudebních světů. Hledali jsme pojítka a šlo nám o to, aby naše hudba vzájemně korespondovala.
Koncerty jsou velice pestré a musím se přiznat, že mi málokteré v minulosti utekly tak rychle, jako ty s Cigánskimi diabli.
Zpíváte i romsky. Víte, o čem texty písniček jsou?
Samozřejmě jsem po tom pátrala. Kromě toho, že jsem se dobrala jejich obsahu, jsem se také dozvěděla, že romský jazyk je sice ucelený, ale na různých místech se mluví trochu jinak. Neexistuje takzvaně spisovná romština, existují různé formy a dialekty, které se mění podle území, na kterém se používají.
Stejné je to s romskými písněmi. Jedna existuje ve stovkách aranží a těžko říct, která je základní. Umožnilo mi to v klidu si najít polohu, ve které jsem se jako interpretka romských písniček cítila dobře. Věřím, že jsem se s tím vyrovnala. Naučit se romské texty ale nebyla legrace.
Na začátku loňského roku jste byla v Indii. Když jste se vrátila, hodila jste prý za hlavu všechen materiál na desku, který jste měla nachystaný, a začala pracovat na novém. Co se v té Indii stalo?
Než jsem odletěla, měla jsem už písně na nové album skutečně připravené. Bylo to pro mě uzavřené a na cestu jsem se vydávala v klidu a spokojená.
Nemyslím si, že by mě v Indii něco osvítilo, ale ten odstup od tvorby, který jsem tam měla, se projevil tak, že když jsem se potom vrátila domů, došlo mi, že nové písničky nejsou tak dobré, jak by mohly být.
Bojovala jsem předtím dlouho sama se sebou. Předešlá spolupráce s Christianem Eignerem, který hraje s britskou skupinou Depeche Mode, mi položila laťku tak vysoko, že když jsem se vracela z Indie domů, cítila jsem, že práce ještě není dokončená. Do nových skladeb jsem se pak pustila s o to větší lehkostí a nadšením. Prvním výsledkem byl singl Naveky, který jsme v Čechách zveřejnili v říjnu.
Vznikly úplně nové písničky, anebo jste předělala ty původní?
Vznikly úplně nové. Víceméně už mám celé nové album připravené.
Ovlivnil vás nějak pobyt v Indii?
První dva měsíce po návratu se mi zdálo, že vůbec o nic nejde a všechno je v pohodě. Doufám, že mi ten klid alespoň trochu vydržel dodnes. Nezačala jsem ale meditovat, myslím si, že jsem stále člověk, který stojí nohama na zemi.
Jaké nové album bude?
Nechci o něm toho moc prozrazovat, protože by to mělo být překvapení. Vrátím se na něm ale k určité hudební naivitě. Hlavním tématem budou dvě pianistky, tedy skladby pro čtyři ruce.
S touto myšlenkou jsem si pohrávala už dlouho. Hlavní impuls ale přišel poté, kdy se na Slovensku začal hrát singl Naveky. Uvědomila jsem si, že po těch letech na scéně už nechci řešit, jestli se mé písničky hrají a v jakých rotacích. Tehdy jsem se rozhodla, že si novou desku udělám po svém.
Takže písnička Naveky pro ni asi není typická...
Je i není. Uvidíte. Budou na ní ale stále písničky, nepůjde o nějaké experimentální divadlo nebo něco podobného.
Málokdo ví, že jste v roce 2007 stála u zrodu punkrockové skupiny The Cubes, ve které hrajete na bicí. Jak se tomu projektu dnes vede?
The Cubes momentálně stojí. Ta kapela vznikla pro radost a být bubenicí je pro mě velkou satisfakcí. Strašně mě to baví. Naše písničky hrála alternativní rádia, v Bratislavě jsme před dvěma lety předskakovaly koncertu americké skupiny Garbage.
Pak ale přišla práce v mé kapele, kolegyně z The Cubes je členkou Slovenského národního divadla i Radošínského naivného divadla, kde má také mnoho povinností, takže jsme musely uložit projekt k ledu. Občas si zahrajeme pro radost, ale každá z nás žije hlavně mimo The Cubes.