Hlavní obsah

Jste spací vagóny, já nabitá elektrárna, tvrdil fotograf Václav Chochola

Právo, Kateřina Farná

Byl impulzivní a živelný. Miloval atmosféru velkoměsta a žádná významná osobnost české ani světové kultury mu neunikla. Fotograf Václav Chochola (1923–2005) byl pojmem před revolucí stejně jako po ní. O jeho rozsáhlý archív se stará pětapadesátiletá dcera Blanka Chocholová, rovněž fotografka. Ta v rozhovoru vzpomíná nejen na svého otce.

Foto: B&M Chochola, Právo

Portrét Jany Brejchové z roku 1967.

Článek

Když se řekne Václav Chochola, co se vám osobně vybaví jako první?

Zjišťuju, že ho víc vnímám jako fotografa, který mě zajímá svou tvorbou a který se ve světě snažil zanechat svou stopu. Zvlášť po jeho smrti jsem si uvědomila, že byl sice můj otec, ale žil hlavně fotografií. Strašně se s tím potýkal a dával si obrovská předsevzetí. Celý život něco hledal.

A Chochola jako otec?

To bylo zvláštní. Vždycky jsem si představovala otce trošku víc jako otce než tvůrce-šílence. Dokonce když mě fotografoval, nedíval se na mě jako otec. Spíš jsem byla dcera – objekt. Roli tvůrce, kreativního člověka, je strašně těžké skloubit s reálným životem, v němž jsou dána nějaká kritéria harmonie a zázemí. Táta byl geniální, proto jsme tolerovali, že není ten „pravý“ otec, který s námi bude jezdit pravidelně na výlety.

Byl stále hnán něčím dopředu, jak jste řekla. Co podle vás hledal?

Pojem hledání byl v jeho životě samostatná složka. Našla jsem jeho poznámku, kdy téma hledání rozvíjel ve smyslu, že je to jeho celoživotní náplň. Nejenom že hledal motivy, vyjádření a správný úhel, hledal úplně všechno. Ale měl tolik zájmů, že to nestíhal. Toužil po tom, aby měl dostatek času zpracovat a připravit si svá témata. Ať už to byla fotografie fiakru v nočním městě, dýmu nad krajinou nebo páry nad kanály. Stejně tomu bylo u koncepčně vymyšlené fotografie šlépěje. Vyfotil ji jednou a už se k tomu nestihl vrátit. I když velmi chtěl.

Zachytil nejen klíčové osobnosti české kultury Františka Tichého, Jiřího Šlitra nebo Jana Wericha, ale i ty světové: Salvadora Dalího, Man Raye, Dukea Ellingtona, Louise Armstronga, Maxe Ernsta či slavného sběratele umění Kahnweilera.

Tím, že téměř současně se sportem začal fotografovat divadlo a kulturní dění, se brzy osobně seznámil s velkými osobnostmi: Jana Zrzavého portrétoval již v r. 1944, následoval Josef Lada nebo E. F. Burian, herci Miloš Kopecký, Vlasta Brodský a Ladislav Pešek. V roce 1949 začal důkladně portrétovat Františka Tichého až do jeho smrti. Jak mi vysvětlil profesor Kotalík, dřív hrála velkou roli vzájemnost tvůrců, která existovala mezi fotografy, literáty nebo malíři. Nejen že spolupracovali, ale občas se i někde rozšoupli. A to je taky inspiračně vázalo, o čemž svědčí fotografie Noční chodec, která je dominantní na výstavě Maximální fotografie. Motiv je inspirovaný Františkem Hudečkem, malířem Skupiny 42. To bylo otcovo vyznání.

Fotografie Dalího jsou dnes až ikonické. Jak se ke slavnému španělskému malíři dostal?

Když byl v Paříži, navštěvoval společenské kabarety. V nočním podniku Crazy Horse Salon, tuším, se zrovna slavily narozeniny Duka Ellingtona. Táta tam byl stálý host, fotil striptérky, noční život a umělce. Někdo mu dal echo, že se právě minul s Dalím. On na to, že nevadí, a vydal se do hotelu, kam mu dala kontakt nějaká Dalího modelka. Jednoduše mu z recepce zavolal, a když vešel do jeho pokoje, Dalí se na něj podezřívavě podíval. Z toho je pět políček negativu a každé z nich je úžasná fotka.

Fotografie s vejcem vznikla z druhého fotografování, kdy otec Dalímu přivezl ukázat předešlé fotografie. Otec mi setkání vylíčil takto: Když viděl Dalí fotky, koulel očima a začal lítat po apartmánu z jednoho rohu do druhého, mával fotkami a křičel: Jste skvělý fotograf! A co otec udělal? Vytáhnul foťák. Vznikla pak nesmrtelná fotka, kdy Dalí drží svou fotku a dělá to známé gesto.

Váš otec musel být nesmírně pohotový…

Dokázal se nějak na člověka napojit a ponořit se do něj. Měl v sobě naivní intuici a na člověka měl zvláštní vliv i tím, jak nezvykle se pohyboval. Dokázal zachytit moment, kdy se otevřete, moment „vyšinutí“, kdy máte najednou zájem. To byl pak jako v rauši. Bylo těžké s ním vyjít. Vždycky říkával: Vy jste spací vagóny, já jsem nabitá elektrárna. A pak se najednou propadl a byl ve skepsi.

Vy i váš syn se rovněž věnujete správě archívu Václava Chocholy a jeho nejbližších spolupracovníků – Zdeňka Tmeje nebo Karla Ludwiga.

Odmalička jsem podvědomě cítila, že otcovy fotky jsou fakt dobré. Když chtěla spousta lidí emigrovat, věděla jsem, že já nemůžu, protože otec odkázal české kultuře ohromné dílo, které by se, kdybych odjela, úplně ztratilo. Když jsem byla v 70. letech na střední grafické škole, chtěla jsem tátovi pomoct. A to se mi povedlo. Za ta léta, co táta žil, jsem se snažila pochopit, co k čemu patří, zpracovávala jsem negativy a fotky.

Oba také fotografujete. Předpokládám, že vás k tomu přivedl otec.

Neměla jsem ambice stát se fotografem. Prošla jsem různými obdobími. Dělala jsem reklamu a módu, reportáže, pak jsem deset let učila na Institutu tvůrčí fotografie a pozvolna jsem přešla zpracování archívů. Dnes fotím přírodu a krajinu, dělám si záznamy každodenního života. Celý život ale svou tvorbu odsunuji a mám pocit, že na ní nezáleží. Připadá mi pořád naléhavější, abych se věnovala práci „pro otce“. Výstava Maximální fotografie potrvá v jižních zahradách Pražského hradu do 28. září

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám