Článek
Tajemné, potemnělé a pro mnohé těžko vysvětlitelné jsou i Bolfovy práce. Inspirovalo ho dětství, které prožil na pražském Jižním Městě. Díky silné imaginaci dokázal své často negativní zážitky přetavit do originální výtvarné tvorby.
Podstatu expozice tvoří díla vytvořená zhruba za poslední rok. I když zpracovávají různá témata, spojuje je barevnost.
Autor sází především na černou, která tvoří jakousi esenci, a na ni klade krvavě rudou, temně růžovou, mrazivě šedou či chladně zelenou. Kompozice obrazů pak díky tomu vytváří dojem zvláštní odcizenosti. Figury, stavby či zvířata, mnohde vyškrabávané do podkladu, vypadají jako stíny.
Potlučené dítě stojí osamocené v betonové džungli plné odpadků, mladík v modré košili a v rudém pionýrském šátku je pohlcován černou bahnitou vodou, obludná rudá lebka trůní pod ztemnělou oblohou a rudým nukleárním sluncem. Ten, kdo žil v sedmdesátých či osmdesátých letech, dešifruje v dílech mnoho odkazů na tu dobu.
Neútulná šedavá sídliště plná nebezpečí nejen pro děti, šikana mezi školáky, černá voda ze Stínadel, vyhrožování atomovou válkou oficiální propagandou. To jsou věci, které každý zažíval v období normalizace.
Přesto lze v dílech Josefa Bolfa najít i střípky naděje, že by mohlo být lépe. Tím drobným stéblem je člověk. Je vržený do zlého světa bez toho, aby měl možnost volby. Stal se tedy nedobrovolně účastníkem existenciální situace, která ho drtí.
Přestože má možnost odporu, musí v životě hledat i něco příjemného, což mu pomáhá přežít. Musí se tedy stát revoltujícím člověkem.