Článek
Proč jste vzpomínky na Jana Wericha, Miloše Kopeckého, Ljubu Hermanovou nebo Miloše Formana nazval Milostné etudy slavných?
Protože kdybych vzpomínal na našeho domovníka, tak by si to nikdo nekoupil.
S Werichem jste v roce 1969 pro rozhlas natáčel jeho vzpomínání. Jaké to bylo?
Byl to nejhezčí rok v mém životě. Když jen řekl obyčejnou větu, jestli chci kafe, tak to vyslovil tak, že i kdybych na něj neměl chuť, tak jsem si ho rád dal. Takového člověka jsem už nepotkal. Mluvil vtipně, vládla perfektní nálada. Jak se říkává Pan Werich s velkým písmenem, tak on má všechna písmena velká.
Byl jste autor především rozhlasového humoru. Co jste se od něj naučil?
Uvědomil jsem si, že toho moc neumím. Že kopu jinou ligu. Nahoře to byli lidé jako on nebo Kopecký.
Jak byste porovnal humor, který vyznávali oni a jemuž se smějeme dneska my?
Byl inteligentní a nikdy ne vulgární. Dneska je občas vulgární a občas antiinteligentní.
Napsal jste mimo jiné scénáře k filmům Kaňka do pohádky nebo Ať žijí duchové, který je stále populární. Takže jste přece jen něco uměl.
Se scénářem Ať žijí duchové mi maličko pomáhal Zdeněk Svěrák, který má také blízko k panu Werichovi. Tak jsme snad nebyli špatní oba.
Uplynulo dvacet let a napsal jste scénář televizního seriálu O zvířatech a lidech, což byla kooprodukce s Němci. Jak vzpomínáte na něj?
Němci jsou fajn a bohatí, ale jako dramaturga bych je moc nechtěl. Oni mají naprosto jasně určeno, že ve třetím díle si musí vzít ten toho, v pátém díle lev musí někoho kousnout… Mají na to snad tabulky a podle nich se musí psát. Původně jsem si říkal, že se nějak dohodneme. Nedohodli jsme se. S českým dramaturgem si sedneme do vinárny, za hodinu jsme kamarádi a uděláme kompromis, aby to nikoho neuráželo a bylo to vtipné.
K vašim populárním postavám patřil i televizní robot Emil. Jak ten se narodil?
To jsem šel kolem Lucerny a potkal režiséra Edu Sedláře. Napiš mi něco pro děti, řekl mi. Tehdy byla železná neděle, která se vyznačovala tím, že lidé vyhazovali třeba staré gramofony, ledničky a ostatní si z toho zase něco vybírali. Co kdyby si někdo udělal takového českého robota, trochu jako Švejka? Tak utíkám za Sedlářem a volám: Mám nápad. Ale zastavil mě Antonín Moskalyk, cože tak řvu. Tak jsem mu to řekl a on pravil: Sem s tím. Udělali jsme to v divadle Rokoko a potom v televizi. Byl to vlastně první televizní Večerníček. Jenomže pak přišel rok 1968 a celý štáb kolem něho emigroval. Jen já tu zůstal.
