Jiří Macháček: Příprava na roli připomíná hledání hub

Příběh diváky zavede do druhé poloviny 40. let 20. století. Do nejvyšších pater státní moci, kde demokratičtí politici dávno tahají za kratší konec provazu a v nichž je čím dál jasnější, kde se bude brzy rozhodovat. V moskevském Kremlu. Premiéru má Toman 4. října. Den nato Jiří Macháček s kapelou MIG21 vyráží na podzimní turné. Do začátku prosince odehraje téměř dvacet koncertů. Plný diář komentuje osobitě: „Unavuje mě jen ten pohled do něj.“

Napadne mě rok natáčení filmu Toman. Napadne mě rok čtení scénáře filmu Toman. A samozřejmě mě napadá neustálá vzpomínka na nějakého člověka, kterého jsem hrál a který žil v době, kdy já jsem už byl na světě. A je to taky má první role, kdy jsem hrál živého člověka, tedy skutečného člověka.

První taková zmínka padla někdy před pěti lety, jestli si dobře vzpomínám. Byl tehdy u nás doma na návštěvě. Já jsem se ho ptal, co připravuje. Nesměle mi začal říkat, že má rozdělaný jeden takový projekt a začal o něm trochu vyprávět.

Já jsem tehdy o Zdeňku Tomanovi vůbec nic nevěděl. A v rámci těch pár vět, co pronesl, jsem si ale pomyslil: to by bylo zajímavé hrát, tenhle žánr jsem ještě nikdy nedělal. Řekl jsem mu: „To chci hrát, to mi dej.“ (smích) A on nesměle řekl: „Možná jsi mu (Tomanovi – pozn. red.) trochu podobný“... A já si zase pomyslil, že možná se mnou trochu počítá. Pak byla dlouho pauza. A najednou se Ondra ozval s tím, že toho Tomana připravuje a zeptal se: „Jak to uděláme?“

Já jsem byl dost překvapený, že si Ondřej myslí, že jsem Tomanovi fyzicky podobný. Ale pak jsem tenhle názor slyšel ještě od několika lidí... Ale mě by to ani ve snu nenapadlo, když jsem viděl jeho fotku. Pak jsem si řekl, no tak dobře...

(Smích) Jako že já se sobě líbím?

(Smích) No nepřišlo mi prostě, že jsme si tolik podobní. Jinak spousta dalších postav ve filmu, které hrají různí herci, podle mě těm reálným lidem skutečně odpovídá. Možná to u těch cizích člověk vidí líp než u sebe.

Ano, toho hraje Standa Majer. A tam mi ta nějaká podoba přišla. I u dalších postav. Asi ten záměr fyzické podobnosti pan režisér vážně měl.

Pro některé muže je to běžné. (Smích)

Nejenže vám barví hlavu. Kolikrát na vás lepí různé jizvy, to je součást téhle práce. Nesmíte to brát tak, že tohle dělají vám. Oni vytváří konkrétní postavu. Je to právě maskér, který ji hodně spoluvytváří. A ty vlasy? Někdy točíte část, kdy je víc prošedivělý (Toman – pozn. red.), někdy je prošedivělý míň... Dokonce jsme do filmu točili i scény, které nakonec Ondřej škrtl, v nichž je Tomanovi přes sedmdesát let. To pak trvalo několik hodin, než z vás toho sedmdesátiletého člověka udělají, což předpokládá navíc ještě nějaké testy, zkoušky předem. V maskérně tak strávíte spoustu času.

Vy ani nepřemýšlíte, zda se mu podobáte nějak fyzicky. Spíš se snažíte tu postavu nějakým způsobem pochopit. Pochopit ten charakter, který je vám vlastně vzdálený. A zahrát ho v situacích, které jsou napsané ve scénáři. Vaše příprava tak proto není jen o tom, že si přečtete scénář. K němu si přečtete ještě spoustu jiných věcí. Kouknete se na nějaké materiály, třeba na Youtube...

Je to, jako když hledáte houby. Každý den vyrážíte do lesa a ony tam někdy rostou, někdy ne. Příprava na roli je takový objevný proces.

To je otázka spíš na ty politické strany než na mě. Já si moc velké iluze o nekorupčnosti a o naprosté čistotě naší politické scény nedělám. Ale ptejte se spíš jich.

O tomhle já vůbec nepřemýšlím. Pozitivně vím, že jsem točil, tedy hrál jsem postavu ve filmu, který je připravovaný už sedm let. A v jaké době bude mít premiéru, to můžete těžko ovlivnit. Nevíte, co se bude zrovna dít. Pokud ten film je aktuální, jestli se ptáte zrovna na tohle, i v dnešní době, tak mi věřte, že bych si přál, aby nebyl. Ta doba, čtyřicátý sedmý rok, je dobou, kdy komunisté pod taktovkou Moskvy pomalu rozežírali demokratický systém. Připravovali si půdu, aby mohli udělat převrat. A v téhle zakalené době si tahle postava (Zdeněk Toman – pozn. red.) našla prostor pro svou šmelinu a pro své intriky. Poskytla svým životem velice zajímavý příběh pro nějakou filmovou látku.

Tohle také tak nevnímám. Natočil jsem víc filmů, o kterých si myslím, že jsou, řeknu to neskromně, že se nám povedly. A o Tomanovi si to myslím taky.

Ten lustr je velmi solitérní. Je vyrobený z tykví, které jsem dostal od jednoho pána v botanické zahradě v Thajsku. Ty tykve se vydlabávaly. Vrtačkou jsem do nich vrtal dírky, vymýšlel jsem konstrukci lustru. Vypadá jako podivná pohádková, svítící, ve větru se pohybující lampa. Nechal jsem ji v Thajsku.

Ze začátku, když se člověk dívá do toho diáře, tak ho to unavuje. Jen ten pohled do diáře. Ve skutečnosti, když pak energii na koncertě lidem dáte, tak ji také několikanásobně dostanete zpátky. Je to tedy spíš ozdravný, nabíjející proces. Únavné je spíš cestování mezi koncerty, ale ony samotné jsou spíš nabíjející.

Máme novou písničku, která se jmenuje Hurá! Teď máme čerstvě i klip. Spojení slov Hurá! ve spojení s tour nám přišlo hezké. Máme radost, že máme písničku a tour, tak jsme vše nazvali jednoduše.

To nejsou Lucerny, ale Lucerna Music Bar. Většinou v něm hrajeme třikrát na jaře a třikrát na podzim. A je většinou vyprodáno několik týdnů předem.

Přemýšleli jsme o tom. Ale neumím si představit, že by si je ty uprchlické ženy  chtěly nějak oblékat. (Smích) Zatím proto prádlo spíš kolektujeme. Ve zkušebně nám z něj roste taková hromada... A těch věcí, které zvažujeme v rámci toho, co s ním uděláme, je několik. Jedna je, že z něj uděláme takovou oponu nebo pozadí pro kapelu, možná i plachtu na loď nebo padák... Těch možností je hodně.

Zatím netuším (Rozhovor byl předtočený v polovině září – pozn. red.). Ale už jsem byl na několika předpremiérách. Ostatní bude otázkou nějaké synchronizace.

Nečekaně vstřícná.

Já jsem věděl, že děláme dobré dílo, ale to přijetí mě mile překvapilo.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: