Článek
Jak jste se dostal ke sportovní fotografii?
V době, kdy jsem začínal, tedy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, nebylo možné jít rovnou do novin. Člověk si musel odfotit několik let jako externista. Já chtěl ale původně hrát lední hokej, což se mi nepodařilo. V jednadvaceti jsem tedy skončil s profesionálními sny, ale přesto jsem chtěl u sportu zůstat. A kromě hokeje bylo mým druhým velkým koníčkem fotografování, což mi ulehčilo rozhodování.
Je zásadní rozdíl mezi sportovním fotografováním dnešní doby a doby, kdy jste začínal?
To, co se pro fotoreportéry změnilo, jsou podmínky okolo velkých sportovních akcí. Focení jako takové se nezměnilo, jenže dnes je obrazu všude tolik, že tím samotná fotografie trpí. A je obtížné se na trhu vůbec udržet. Myslím si, že do budoucna je fotografování mrtvé řemeslo a že se obraz bude brát z televizních záznamů.
Která sportovní disciplína se fotí nejhůře?
To se nedá jednoznačně říci. Nejde totiž o disciplínu jako takovou, ale o podmínky, za jakých se lze na závody či zápasy dostat. Dříve se dalo docela dobře dostat na hokejovou NHL, dnes je to téměř nemožné. Zvláště pro volného fotografa, protože akreditace na mistrovství světa či olympijské hry jsou hodně omezené.
Dá se vůbec při té záplavě reportérů udělat originální fotka?
Určitě ano. Ale je to boj a vymýšlení různých neobvyklých zorných úhlů. Jde také o správné využití techniky. Je to obtížné, ale určitě se to dá zvládnout. Kdybych o tom nebyl přesvědčen, určitě bych tuhle práci nedělal.
Musí i sportovní fotograf umět při závodech či utkáních krotit emoce?
Musí, okolní emoce nemůže vnímat. Emocemi se mohu opájet, až když mám nafoceno a odevzdáno. Ale samozřejmě je vždy příjemnější fotit naše reprezentanty, když bojují o vítězství. Třeba u vzniku fotografie, kdy se naši hokejisté radují na ploše po finále v Naganu, jsem neměl žádné emoce. Bylo to absolutní soustředění na to, co dělám. Radoval jsem se, až když byly všechny filmy vyvolané.
Fotíte také podmořský život. Je to pro vás relaxace?
Jako relaxace to začalo a naštěstí to stále trvá. Je tam klid, bez pořadatelů, bez diváků, bez hektické atmosféry.
Děláte i jiné žánry fotografie?
Živím se dnes i jinými druhy focení, dělám třeba technickou fotku v ateliéru. Zkrátka podle toho, kdo si zadá jakou zakázku.
Proč své práce tak málo vystavujete?
To je jednoduché, stojí to mnoho peněz. Mně už je moc let na to, abych se těšil z toho, že mě pět minut budou lidi plácat po zádech, jak jsem dobrý. Co se mi nepovedlo, vím koneckonců nejlépe sám. A navíc moje fotky byly donedávna stejně vidět v časopisech a novinách.