Článek
O vašem a Hřebejkově novém filmu Pupendo, které zítra vstupuje do kin, se hodně mluví jako o Pelíšcích osmdesátých let. Přesto je mezi oběma filmy patrný rozdíl především v úhlu pohledu - v Pupendu jste méně nostalgičtí, humor je hořčí. Proč?
Když to vezmu od Šakalích let přes Pelíšky k Pupendu, pro všechny tři naše filmy jsou východiskem a inspirací knížky Petra Šabacha. Ale nejen knížky. Jsme přátelé, některé věci vznikají jen z našich rozhovorů, v knihách vůbec nejsou.
Ten rozdíl ale nepramení jen z odlišnosti literárních předloh. Čas Pupenda, počátek osmdesátých let, si už dobře pamatujeme a nevzpomínáme na něj se sentimentem.
Ani nevyprávíme příběh někoho jiného. Tohle už byla naše doba a cítíme spíš hořkost. Ale aby se o tom vůbec dalo vyprávět a abychom přitom nemoralizovali, k tomu je humor velmi snesitelný prostředek.
Leccos ale vyprávíte už i nezasvěceným - do kina chodí nejvíc teenageři. Nebál jste se trochu vlastní přílišné doslovnosti, plynoucí z touhy, aby každý to, co vy jste žili, přesně pochopil?
V hlavních věcech ne. Ale je jasné, že některé subtilnější momenty už mohou mladým lidem unikat. Člověk se obává, aby pochopili, že když někoho přečetli v Hlasu Ameriky, mohl z toho mít opravdu problém.
Nebo jak to bylo s protekcí... Snažíme se zkrátka vložit do filmu i určitou informaci, což naší generaci může někdy připadat trochu jako polopatismus.
Co rekvizity doby? Někdo měl tehdy na zdech koberečky z chemlonu, pro jiného jsou symbolem zcela konkrétní botasky...
Myslím, že Pupendo je proti Pelíškům v tomto směru přesnější. S šedesátými léty jsme trochu účelově manipulovali - objev umělohmotných lžiček z NDR možná nepatří do roku 1968, spíš někam na počátek desetiletí, ale tam nám o tuhle přesnost tolik nešlo.
Tentokrát jsme se snažili zaznamenat dobu tak, jak jsme ji zažili. A věřím, že společně s ostatními jsme si vzpomněli dost přesně.
Scenárista píše, ale režisér s kameramanem, střihačem a herci teprve dávají jeho textu definitivní podobu. Asi je to po čtyřech filmech zbytečná otázka, ale býváte bezvýhradně spokojen s tím, jak Hřebejkův tým vaše představy naplňuje?
U nás tohle funguje jinak: jsem rád, že jsem součástí toho týmu nejen v čase literární přípravy. Jsem přítomen vlastně u všeho, dokonce nejen na place.
Už před natáčením máme společná sezení, na kterých si o textu povídáme, vymýšlíme a všechno se rovnou zapracovává. Takže se dá říct, že ani proces vzniku scénáře není definitivní, dokud není film natočený - ne-li sestříhaný.
Je takhle stálý tým - scenárista Petr Jarchovský, režisér Jan Hřebejk, kameraman Jan Malíř, producent Ondřej Trojan, střihač Vladimír Barák vždycky jen výhoda?
Rolling Stones už to tak dělají 40 let a Woody Allen taky. Ale vážně - jsou to základní tvůrčí profese, jsme opravdu tým, který se navzájem provokuje, inspiruje.
Dokud to funguje, není proč na tom cokoliv měnit. Ale pokud jde o herce, o čemž se mluví nejčastěji, tam už to tak úplně neplatí.
Náš příští film bude mít jiné herecké obsazení - prostě proto, že si to příběh vyžádal.
Natáčení by mělo začít v létě, můžete už čtenářům váš nový film představit?
Bude se jmenovat Horem pádem, žánrově to je černá komedie, tematicky se pouštíme do horké současnosti, do témat, která nás pálí. Rasismus, xenofobie - je to fabulovaný příběh, který možná půjde trošku srovnávat s Musíme si pomáhat.
Myslím, že si tam Honzové (Hřebejk a Malíř - pozn. red.) budou chtít zkusit některé nové postupy i herecký ansámbl. Ten ale neprozradím, protože právě teď probíhají herecké zkoušky.