Článek
Během doby, po kterou se pohybujete na slovenské hudební scéně, jste se stala respektovanou hvězdou. Takové označení vám nikdy nebylo po chuti, nicméně úspěch je snadno zdokladovatelný. Jaké je nahrávat v takové situaci nové album?
Něco takového jsem vůbec neřešila, ale když už o tom hovoříme, mnohem větší odpovědnost jsem pociťovala před realizací minulého alba Pelikán. Tentokrát jsem za sebou měla krásný rok, během kterého jsme s kapelou hráli především v klubech, kde jsme se cítili výborně. Jako klubová kapela jsme pak k nahrávání alba přistupovali: písničky jsme připravili během týdne, nahráno bylo také za pár dnů. Jednoduše jsme si ze zábavy natočili desku a ten proces nám dělal strašnou radost.
Hovořila jste o klubové kapele, ale na desce je řada hostů obsluhujících smyčcové a dechové nástroje, kytary a vokály. To spíš odpovídá velkolepému pojetí.
Naše skupina se stále vyvíjí. Postupem času jsme se začali koncerty bavit a pod tím vlivem jsme měli potřebu přidat ve veselejších písních dechy, v komornějších smyčce a podobně. Nepřišlo nám to jako nějaká věda, prostě jsme to tak cítili. Byli jsme si současně vědomi toho, že se posunujeme.
Nakolik jsou pro vás skladby na desce osobní?
Velmi, protože jsem autorkou všech textů a v mnoha případech i hudby. Tentokrát jsem ale nedala tvorbě textů tolik času. Vznikaly současně s písněmi a ty, jak jsem řekla, jsme nepřipravovali dlouho.
Všechny vaše texty jsou ve slovenštině, což jste v minulosti na žádné desce neudělala. Proč jste se zcela odklonila od angličtiny?
Jednou jsem si o tom povídala s hudebníkem Andrejem Šebanem. Vysvětloval mi, že dělat texty slovensky je velmi lehké, stačí prý jen psát tak, jak mluvím. Dlouho jsem mu nevěřila, až jsem to zkusila na nové desce. Vlastně jsem chtěla sama sobě dokázat, že se lze vyhnout pracovní svahilštině, ve které většina textů vzniká, a psát rovnou slovensky. Chtěla jsem zachytit prvotní okamžik, ne atmosféru zpětně dohledávat.
Hlavní hrdinkou písniček jste vy?
Ano. Mám ovšem pocit, že na rozdíl od předešlých desek se více dívám kolem sebe, ne do sebe. Minulé album Pelikán bylo introvertní, Věci čo sa dejú řeší záležitosti kolem.
Která z věcí, jež se dějí kolem, vám leží nejvíce na srdci?
Především svoboda, možnost jít kamkoli, dělat cokoli. Naše kapela považuje svobodu za klíčovou. V hudbě je to znát, nebojíme se zajít kamkoli, což je na desce cítit. Podle mě je velice barevná a mění se na ní hudební vlivy.
Cítíte se svobodná i jako součást hudebního průmyslu?
Jsem o tom přesvědčena a tahle deska je toho důkazem. Jsem absolutně vyrovnaná, protože se mohu opřít o kapelu, ve které funguje úplně všechno. Na vydavatelské firmě po nás chtěli, abychom udělali nějaké kompromisy, abychom se s psaním písniček obrátili na jiné autory. Byli jsme připraveni odejít a nahrát desku ve vlastní režii. Nakonec souhlasili s naší vizí a myslím, že jsou spokojeni.
Lze to chápat tak, že si systematicky vytváříte pozici k tomu, abyste mohla v budoucnu dělat cokoli?
Mám pocit, že je to neomezené už dnes.
Kirschner našla Kirschner
Když se slovenská zpěvačka Jana Kirschner objevila před třemi lety na scéně s albem V cudzom meste, bylo evidentní, že je ovlivněna charismatem americké vokalistky Alanis Morrisette. Postupně se ho ale začala zbavovat, rok staré album Pelikán ji zastihlo na dobré cestě k sobě sama a novinka Veci čo sa dejú už definuje pouze ji. Jana Kirschner je vynikající zpěvačka s úžasným feelingem, bohatou představivostí, velkým pozorovacím talentem a schopností popsat věci tak, jak se - ehm - dějí. Album je přepestré, v tom je jeho síla. Zpěvaččiny chutě nelze definovat jediným hudebním stylem. Poletuje od lehce podbízivého rozhlasového popu v podobě singlového bonusu Slnko k bluesovým kořenům, zlehčujícím vlivům funky, občasným tendencím zazpívat tklivý šanson či folklórní přiznávce. Všechno je přirozené, jako by se s tím Kirschner narodila. Je mistryní v rozsévání různých nálad. S každou písničkou se v éteru rozprostře prožitek, který lze chápat jako prvotní, provázející skladbu od momentu nápadu. Navíc je deska rafinovaně neagresivní. Necpe se k posluchačovým uším, jen panáčkuje poblíž a jistě ví, že bude brzy či ještě dříve zachycena.
Jana Kirschner: Věci čo sa dejú Universal Music, 53:41