Článek
Popravdě řečeno, dění kolem nás v posledních letech nepůsobí optimisticky. Rabování na Haiti, nepokoje na Majdanu, Arabské jaro či uprchlická krize, to jsou humanitární katastrofy, které znejistěly naši evropskou civilizaci. Fotograf Jan Šibík u některých těch událostí byl se svým aparátem a prostřednictvím objektivu dění na odvrácených stranách dobra vizuálně popsal a rozprostřel mezi lidi.
Dobře však ví, že zaznamenávat takové události je nevděčná práce. Veškeré utrpení, které vidíme na snímcích, vnímal totiž naplno a velmi zblízka. Musí se s ním umět vyrovnat, protože vstřebané zážitky se mu neukládají pouze na paměťovou kartu.
Idomeni - Autor díla dokáže zvláštní kompozicí navodit sugestivní atmosféru.
Co se týče fotografického řemesla, v něm je Šibík pokorný profesionál. Umí vytvořit velmi atraktivní výtvarnou kompozici, do které dokáže zakomponovat několik vizuálních a do jisté míry i nezávislých příběhů. Divák se na ní občas upne na dění v popředí, ale velice často se to podstatné objeví teprve ve vzdálenějších rovinách. Taková příběhová mozaika patří k typickým znakům Šibíkovy tvorby.
Důležitá je i jeho pokora k tomu, co zobrazuje. Nikdy lacině neexhibuje. Je si sice vědom, že zlo a temnota jsou fotogenické, ale nezneužívá toho. Když se díváme do dětských očí malých holčiček na snímcích z ostrova Lesbos či uprchlického tábora, pochopíme, že to v celkovém kontextu působí nejen emotivně, ale také hluboce lidsky. Obrazově se sice dílo trefuje do našich srdcí, ovšem zároveň je v něm tragika okamžiku i hmatatelnost naděje.
Jan Šibík zdokumentoval i události v Kyjevě.
Na vernisáži výstavy mluvil psychiatr Cyril Höschl o tom, že tato dekáda světa končí masivní uprchlickou vlnou, kdežto ta následující jí začne, ale že se zároveň zdráhá odhadnout, co všechno dále přinese. Takovou otázku si však musí s nutkavou naléhavostí klást každý, kdo bude prostřednictvím fotografií Jana Šibíka konfrontován s celosvětovou realitou.