Hlavní obsah

Jan Faktor: S odstupem jsem se zážitkům mohl smát

Právo, František Cinger

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Nedávného mezinárodního veletrhu Svět knihy Praha se účastnil i česko-německý spisovatel Jan Faktor (1951). Přijel představit prózu Jiříkovy starosti o minulost. S podtitulem Román o dospívání v divoké době v ní vypráví o životě v Praze od padesátých do sedmdesátých let. Vyšla nejdřív německy a byla nominována na Cenu Lipského knižního veletrhu i Německou knižní cenu. Ve spolupráci s překladatelem Radoslavem Charvátem ji Faktor, žijící od roku 1978 mimo Československo, upravil.

Foto: Petr Hloušek, Novinky

Jan Faktor přijel do Prahy představit svou poslední knihu.

Článek

Přispěl k vašemu rozhodnutí začít psát odchod z rodné země?

Tehdy se všichni divili, že jdu za ženou do východního Berlína. Já šel ale rád. Atmosféra v Praze kolem a po procesu s Plastic People byla dost hrozná. Z Prahy jsem ale poprvé odešel už počátkem sedmdesátých let. Říkal jsem si, že když mám jít pryč, tak co nejdál a co nejvýš, a žil jsem nějakou dobu ve Vysokých Tatrách. Německá demokratická republika byla politicky samozřejmě také dost hrozná, tím jsem jako cizinec ale moc netrpěl.

Psát jsem začal už v roce sedmdesát, to jsem byl ještě na střední škole. Začínal jsem naivně, jako řada ostatních, takže jsem později všechno zničil. Když jsem se vrátil z Tater, pracoval jsem jako programátor a říkal si, že už psát nebudu. Vrátil jsem se k tomu ale v Berlíně, i díky kontaktům na nezávislé literární scéně. Psal jsem spíš takové provokativní, experimentální hříčky.

Pracoval jsem i se slovníky a učil se tím zároveň německy. Když jsem v Praze ukazoval, co dělám, většina známých nad tím kroutila hlavou.

Jak vlastně vznikalo Jiříkovo vyprávění?

Už v osmdesátých letech jsem začal psát česky text, který se jmenoval stejně jako dnes – Jiříkovy starosti o minulost. Byly to jednotlivé očíslované věty. Měla to sice být próza, ale nekonvenční. Myšlenky a popisy jsem redukoval na minimum, chtěl jsem psát úplně jinak než ostatní. A měl jsem už tenkrát pocit, že z toho jednou bude opravdová literatura. Nakonec jsem to v téhle pro čtenáře spíš odstrašující formě vzdal. Nechal jsem téma ležet a vrátil se k němu až v roce 2003.

Kniha je zajímavá svým nadhledem. Je to až humoristická literatura.

V tom je velký rozdíl mezi starou a současnou verzí. V původní byl sice nadhled, ale také obžaloba a výčitky.

S odstupem jsem se mnoha svým zážitkům mohl už jen smát. Takže jsem rád, že jsem knihu tehdy nedodělal.

Došlo při překladu k posunu v charakteru textu?

Český Jiřík je zčásti jiný člověk. Němčina má dost odlišnou větnou a slovní strukturu a nutí člověka i jinak vyprávět. V němčině se dá elegantně stylisticky přehánět a nemusí to být trapné. Do živé češtiny se to všechno převést nedá. Čeština má zase jiné přednosti a ty je třeba využít.

O všem jsme s Radoslavem Charvátem diskutovali, posílali si přepracované verze. Je to teď dost jiná knížka, ale možná lepší. Odpovídá atmosféře Prahy té doby. A prospěly jí i škrty. Když jsem ale měl pocit, že někde něco chybí, doplňoval jsem text o zcela nové pasáže. O některé si čeština přímo říkala.

Jste zároveň překladatelem. Kdy jste získal odvahu přeložit do němčiny Seifertovy nebo Nezvalovy verše?

Seifert měl vyjít ve Vídni, to bylo poté, kdy dostal Nobelovu cenu. Oslovil mě nakladatel, který pak ale angažoval ještě několik známých rakouských autorů. Upřímně řečeno, přeložil jsem jen několik básní. Ale měl jsem pocit, že se s těmi Rakušany můžu klidně měřit. Na překladu se podílela i má manželka.

Pokud jde o Nezvala, přeložili jsme jen několik básní ze vzpomínkové knížky Z mého života.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám