Článek
Dvojice propojila do své tvorby lásku k hip hopu, jazzu a funky a stala se průkopníkem práce se zvukovými samply. Jake Wherry v rozhovoru mimo jiné prozradil, proč skupina po tolika letech od samplování upustila.
První album Remedies jste vydali v polovině devadesátých let a rychle jste se proslavili. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Měli jsme štěstí. Naše hudba se lidem líbila. Zpočátku mě trochu štvalo, že si s The Herbaliser spojovali hlavně mého parťáka Ollieho Teebu. On byl DJ a lidi si mysleli, že jde o jeho projekt, přitom jsme vždycky tvořili spolu. Mé ego trochu trpělo.
Nejdůležitější pro nás ale bylo naučit se přenést hudbu, která vznikla jako studiový projekt, na pódium. Kombinovali jsme živou muziku se samply a dalšími technologiemi, to nás vždy bavilo. Obrovský zájem se strhl hlavně po našem druhém albu Blow Your Headphones. Po jeho vydání jsme měli obrovské množství nabídek na koncertování. Šlo to nahoru neskutečně rychle. Měli jsme první koncert v hospodě v Brixtonu a třetí koncert už byl na Pheonix festivalu, kde jsme hráli pro tisíce lidí. Zpočátku jsme stoupali strmě nahoru.
Váš úspěch bohužel zbrzdila řada nešťastných okolností.
Nebylo to snadné, potkalo mě hned několik osobních tragédií, které, jak se zdá, snad nikdy neskončí. Má první žena zemřela v roce 2004 při nehodě. Bylo to poté, co jsme vydali desku Something Wicked This Way Comes. Byli jsme v té době na vrcholu. Já se ale musel na čas stáhnout a starat se o děti.
Potom jsem se opakovaně potýkal s rakovinou. Kapela lidem sešla z očí a zájem o ni pohasl. Od té doby se v podstatě jenom snažíme dostat zpátky tam, kde jsme byli na začátku, protože devadesátá léta byla úžasná. Nikdy jsme neměli žádná očekávání a najednou jsme hráli na velkých festivalech v celém světě. Měli jsme daleko větší úspěch, než o jakém jsme kdy snili.
Pomohla vám hudba v těžkých časech, nebo se tehdy stala naprosto nepodstatnou?
Platí obojí. A kromě hudby mi v poslední době hodně pomáhá sport. Minulý rok jsem začal jezdit na kole a plavat. Při jízdě na kole poslouchám muziku. Kvůli nemoci jsem hodně přibral a dlouho se mi nedařilo nadbytečná kila shodit. Až teď.
Nikdy jsem se po fyzické i psychické stránce necítil lépe. Konečně zase obleču věci, které jsem nosil, když mi bylo dvacet. Cítím se silný a plný energie. Jsem nový Jake.
Loni jste po šesti letech vydali nové album Bring Out The Sound. V čem je jedinečné?
Je to svým způsobem naše nejčistší sebevyjádření. Z různých důvodů jsme poprvé nepoužili žádné samply. Během let jsme je využívali stále méně a nyní už vůbec. V devadesátých letech jsme se nebáli používat jakoukoli hudbu, nyní je to z hlediska autorských práv těžší.
Nejen proto jsme se ale rozhodli, že je čas tvořit bez samplů. Jako muzikanti jsme se navíc posunuli a nemáme už pocit, že je potřebujeme. Nicméně je vtipné, že naše hudba pořád zní, jako bychom samplovali. Vrátili jsme se k temnějšímu, takřka trip-hopovému zvuku devadesátých let.
V České republice jste hráli mnohokrát. Jak na ty koncerty vzpomínáte?
Mám velmi dobrou paměť, takže si pamatuji i náš první koncert v Praze. Bylo to v roce 1997 v klubu Roxy. Když jsme po koncertu odjížděli, náš klávesista chtěl na poslední benzínové pumpě před hranicemi utratit své poslední koruny. Bylo asi sedm ráno po probdělé noci a on koupil tolik šumivého vína, kolik jen dokázal unést. Vyšel ven a všechno mu upadlo a rozbilo se. Směju se při té vzpomínce ještě dnes. Příjemné bylo i loňské vystoupení na festivalu Mladí ladí jazz na Karlově náměstí v Praze.