Hlavní obsah

Ivan Vojnár natočil film Lesní chodci

Novinky, Michal Procházka

Ptát se moderního, luxusem a civilizací zhýčkaného člověka, jak a podle čeho se orientuje v lese i v prériích kolem Ústí nad Labem, je marnost. Takhle ještě tamní Romové nebo nedělní trampové a kotlíkáři by věděli, ale kdo další pozná sever podle mechem obrostlého stromu?

Foto: Miroslav Liška

Institut krásy v Plzni je místem, kde se z krásných dívek a žen stávají ještě krásnější.

Článek

Dnešní lidé spíše vědí, kde vydělat prachy (v lepším případě) a kde sehnat levné prací prášky.

Vnitřně nalomený outsider Rufus (ztělesnil jej profesionální herec Jiří Schmitzer) a věčný cestovatel Čerčil (občasný herec, technik a dnes řidič autobusu Zdeněk Novák), hrdinové nového filmu kameramana, dokumentaristy a nyní i filmového režiséra Ivana Vojnára Lesní chodci jsou zcela opační. V přírodě, na cestě, na korbě nákladního vlaku a v dýmu nádražního kvelbu jsou jako doma. Ale nějak se neorientují a ztrácejí v reálném životě.

Představují buřiče, kteří se odmítli zařadit jak mezi poslušné občany minulého režimu, tak i mezi spořádané taťky podléhajícím běžným lidským citům, vztahům a povinnostem. Hledají ´absolutní svobodu´ a zatím putují po okraji společnosti a po svém vzdorují. A když jednoho dne potkají dívky, Puklici (Jitka Prosperi) a Grétu (Petra Poláková), které si z odpudivého zevnějšku obou nedělají těžkou hlavu, řeknou si oba chalani: proč s nimi a s flaškou fernetu nevyrazit na výlet? Třeba skončí až v Austrálii...

Jenže jak uniknout před sebou samým? Ani Sydney není dost daleko, ač tam chodí lidé vzhůru nohama. A tak zatím vzniknou dva běsuplné pokusy o lásku: Rufus si začne s Puklicí a Čerčil s Grétou.

Vojnár se s pomocí scenáristy Martina Ryšavého snažil vytvořit vážný, osobní, bilanční a zcela nadčasový (i mimo přesnou dobu situovaný) příběh, který vyznívá jako shrnutí autorova pohledu na svět a který nelze podezírat z komerce, ani z podlézání divákovi. Autor natáčel po svém černobílém snovém retru Cesta pustým lesem (1997) tentokrát na barvu, v níž vyniklo zejména okolí bezútěšné a ´voňavé´ ústecké Setuzy. A přestože se snažil "inscenovat" příběh ve stylu autentické syrové reality, která jako sám život či dlouhá odpolední chvíle plyne (příliš) pomalu, film provázejí nadbytečné poetické úryvky z Básní Františka Gellnera, zápisků Jana Hanče Události, cituje se tu i ze Sonetů Williama Shakespeara nebo čte z Genetova Deníku zloděje.

Ač lze uznat, že i asfaltér si může listovat v ´lidovém básníku´ Shakespearovi, je jen škoda, že tak velká lidská témata se ve filmu (pro jistotu) ilustrují, někdy za pomoci myšlenek klasiků, jindy jednorozměrnými a průhlednými dialogy. Ovšem mezitím zůstává (pro slabší nátury hůře stravitelná) pravda necenzurovaného života a bída světa, která je zažraná do domku potulných asfaltérů, cikánského bytu, stejně jako do dětského domova či hospodského sálu.

Jak postupně vyplyne, celé vyprávění je nahlíženo z pohledu Grétiny a Čerčilovy dcery, která jede do vězení navštívit milého ´malého Rufuse´. Obě dvě odrostlé děti jsou nakonec ´dědici´ toho chlapácké dobrodružství rozporuplné svobody, která musí skončit špatně (ať už v případě Čerčila pádem v opilosti z vlaku nebo Rufusovou samotou). Snad v jejich dětech může být více naděje.

Lesní chodci, režie: Ivan Vojnár, scénář: Martin Ryšavý, spolupráce na scénáři: I. Vojnár a Galina Šustová, kamera: Ramunas Greičius, hudba: Irena a Vojtěch Havlovi, výtvarník: Jan Tobola

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám