Článek
Neplodnost řešíte přes čtyři roky. Co vás přimělo vytáhnout tento problém na světlo prostřednictvím knihy?
Knížka vznikla v rámci autoterapie. Asi před rokem mi začalo být psychicky dost špatně, všechno jsem viděla černě. Obrázky jsem původně začala kreslit pro sebe, abych ze sebe dostala bolest, což mi hodně pomohlo.
O neplodnosti se ve společnosti skoro nemluví, s problémem jsem se proto cítila být strašně sama, trochu jako vyvrhel. Ilustrace jsem se rozhodla zpracovat do knížky, abych lidem se stejnou potíží pomohla vidět, že to, co cítí, je normální a nejsou v tom sami.
Dlouho jsem měla pochyby, zda jsem se nepřecenila a jestli to unesu. Už teď mám ale spoustu zpráv od známých i neznámých žen, že s příběhem souzní a moc mi děkují. Díky tomu se cítím silnější a vím, že vydání mělo smysl.
V knize popisujete osobní zkušenost se snahou otěhotnět, procesem asistované reprodukce až po deziluzi z marných pokusů a následnou katarzi. Jak těžké bylo se takto otevřít a bez rozpaků popsat své zážitky?
Když jsem na knížce pracovala, dokázala jsem si postupně vytvořit odstup. Příběh jsem si odosobnila a přemýšlela o něm prostě jako o dalším projektu. Psaní mě začalo bavit, a nakonec mi ani nepřišlo tak smutné.
Pro mého manžela to ale tak lehké nebylo. Byť mě samozřejmě podporoval a s knížkou mi pomáhal, občas se mu nedařilo se úplně odpoutat od emocí a být objektivní.
Jak na vaši zpověď reagovali příbuzní a kamarádi?
Jak kdo. Rodičům jsem o ní řekla až ve fázi, kdy byla v nakladatelství připravena k vydání. Nejprve byli dost překvapení, nakonec se jim ale příběh moc líbil. S přáteli jsem se o neplodnosti snažila promluvit už před knížkou. U některých lidí jsem měla obavy, protože jsem použila jejich hlášky. Ačkoli jsem se je snažila trochu pozměnit, bála jsem se, aby se v nich někdo nepoznal a neurazil se, což se naštěstí nestalo.
Příběh začínáte krátkým, hned utnutým rozhovorem dvou postav. Ústřední hrdinka se zmíní, že píše knihu o neplodnosti, která je pořád tabuizovaná, načež druhá žena odvede řeč na vaření. Stává se vám podobná situace často?
Docela ano. Lidé často nevědí, jak reagovat, cítí se nepohodlně. Někdo přichází s empatií, jiný s lítostí. Kdo cítí empatii, dokáže o tématu více mluvit, má pro to pochopení. Kdo cítí lítost, je mu nepříjemně a nechce se tím vůbec zabývat.
Samozřejmě to chápu, i já mám témata, o kterých se mi nelehko konverzuje. O neplodnosti se snažím mluvit s mírou a moc ji lidem takříkajíc necpat. Ovšem tajit svůj problém před nejbližšími není dlouhodobě udržitelné.
Když jsem si knížku přečetla, přišlo mi, že stav hlavní postavy nejlépe vystihuje přívlastek neplodná. Vy jste ale zvolila název Bezdětná. Proč?
Přemýšlela jsem samozřejmě i nad Neplodnou. Příběh je ale o cestě k dítěti, o smíření se s nepříznivou situací. Neplodná budu vždycky, jde o zdravotní problém, bezdětná však navždy být nemusím. Možnosti jsou různé a plodnost s nimi nutně nesouvisí.
V knize se zmiňujete o nitroděložní inseminaci a o náročném IVF, tedy oplodnění ve zkumavce, kterými jste prošla. Uvažovali jste s partnerem o náhradním mateřství či o adopci?
Knížka je hlavně o asistované reprodukci. Ani ta se však nedá zkoušet věčně. Ještě přesně nevíme, jak to bude dál. Adopce pro nás má čím dál větší smysl.
V knize si hlavní postava sepisuje seznam doporučení, jak nepříjemnou situaci přežít. Co byste naopak poradila lidem z okolí bezdětného páru, aby jim nevhodnými poznámkami ještě nepřitížili?
Je dobré snažit se je nějak rozptýlit a navrhnout jim aktivity bez dětí. Nemluvit před nimi o cizích dětech, které ani neznají. Pokud bude mít člověk potřebu mluvit o neplodnosti, měli by ho vyslechnout a neodvádět pozornost jinam.
S grafikem Jordim Trillou, vaším pracovním i životním partnerem, máte kreativní duo pinkpill…
Potkali jsme se v Barceloně, kde jsem studovala. Pracovali jsme spolu v jednom grafickém studiu. Později jsem se rozhodla odjet do Japonska a tvořit na volné noze. Když jsem se pak vrátila do Katalánska, rozjeli jsme vlastní projekt. Kromě zakázek se věnujeme i volné tvorbě, například sítotisku. Společně jsme vydali knihu Pikunikku, oba totiž milujeme Japonsko. Baví nás také retro sci-fi tematika, múzou je nám i naše velká tlustá kočka Momo.
V Pikunikku vycházíte z půlročního pobytu v Japonsku. Za jakých okolností jste v zemi byla?
Odjela jsem na jazykový kurz japonštiny. Žila jsem s rozvedenou paní, učitelkou klavíru, se kterou jsme si bezvadně rozuměly. Představovala mě svým známým a naučila mě toho spoustu o japonské kultuře a kuchyni. Až bude po pandemii, hned tam s manželem znovu vyrazíme.
Jaké byly nejbizarnější věci, se kterými jste se v Japonsku setkala?
Toho je tolik! Vždycky mě překvapilo, jak jsou Japonci na jednu stranu hrozně slušní, ale když cestují narvaným metrem, najednou se jejich chování změní a nastává boj o prázdné sedadlo. Z jídla mě jako nejdivnější napadá například syrové koňské maso nebo když jsme na ostrově Hokkaidó viděli, jak se hned po vylovení z akvária konzumují ještě živé a hýbající se chobotničky.
Může se vám hodit na Zboží.cz: