Hlavní obsah

Hundeling a Kalmandi zachraňují bezradnost režiséra

Právo, Radmila Hrdinová

Uvést ke 120. výročí postavení budovy Neues Deutsches Theater, nynější Státní opery Praha, Bludného Holanďana má svou logiku. Richard Wagner i jeho třetí opera mají na této scéně svou letitou tradici, navíc Bludný Holanďan zde byl nastudován naposledy před více než dvaceti lety. Jeho návrat tak může být pro pražské i zahraniční publikum přínosem. Podmínkou jsou však kvalitní sólisté i hudební nastudování a nápaditá režie, což nová inscenace Státní opery naplňuje bohužel jen zčásti.

Článek

Nejlépe je na tom se sólisty, alespoň pro stěžejní role. Premiérovému večeru bezkonkurenčně vévodila Senta německé sopranistky Maidy Hundeling, jež jediná dokonale naplnila představu o wagnerovské postavě, a to jak po pěvecké, tak i herecké stránce. Její ve všech polohách bezpečně a krásně znějící soprán je pro charismatickou a kultivovanou pěvkyni na vrcholu sil prostředkem k vyjádření proměnlivých emocí od zasněné dívky až po odhodlanou ženu.

Režisér nechal Sentu v závěru opery zemřít, čímž ji připravil o dramatický vrchol i tajemství, ale Hundeling hraje Sentu tak, že jí diváci odhodlání jít až za hranice života uvěří.

Maďarský barytonista Michele Kalmandi má pro Holanďana vzezření aristokrata a hlas podmanivého témbru. S rolí Holanďana má bohaté zkušenosti, zpívá ji proto s příjemnou jistotou, a kdyby našel oporu v režisérovi, jistě by ji rozvinul i do ještě výraznější herecké propracovanosti. Novozélandský basista Martin Snell připomíná sice kostýmem i maskou přímo Wagnera, pro Dalanda má však nepříliš výrazný hlas i projev. Marný zápas sváděl s partem Erika německý tenorista Christian Voigt, jehož hlas se ztrácel za zvukem orchestru a byl naprosto bezbarvý.

Okázalý dramatismus 

Šéfdirigent Státní opery Praha Guillaume Tourniaire zaujal již od předehry výrazně a kontrastně propracovanou dynamikou a až zvukově okázalým dramatismem, jeho Wagner měl místy neobvyklá, ale v logice celkově dravější koncepce, vycházející z jednolitého proudu hudby, pochopitelná tempa. Uvedení opery bez pauzy prospělo dramatickému tahu díla a z diváckého hlediska je časově únosné, ostatně vychází z přání skladatele.

Tourniairovo pojetí Wagnerovy hudby může vyvolat polemiku, ale opětovně dokazuje, že v čele orchestru stojí osobnost s jasným názorem, jehož realizace bohužel ztroskotává na hráčských (ne)schopnostech tělesa. Tolik nepřesných nástupů, „kanárů“ v žestích a dalších chyb orchestru rozhodně nesluší. Dirigent by si měl lépe hlídat i vyváženost orchestru a sólistů, které hutným zvukem někdy příliš necitlivě kryje. Sbor se poctivě a se slušným výsledkem snažil dostát jeho nárokům, ale občas pokulhával za příliš svižnými tempy.

Největší prohrou inscenace je jednoznačně režie anglického hosta Stephena Taylora, která postrádá jakýkoli názor i nápad, postavy nechává trapně postávat na scéně, případně stěhovat bedny zprava doleva a naopak. A to i ve chvíli, kdy se zpívá o tom, že děvčata předou na kolovrátcích. Senta marně hledá obraz tajemného cizince, a tak raději hledí z okna. A projekce vlnícího se moře či oblačného nebe je už vskutku, pokud se s ní dále nepracuje, příliš obehraným scénografickým prostředkem. Návrat Bludného Holanďana na pražskou scénu by byl rozhodně vítanější ve skutečně invenční inscenační koncepci.

Richard Wagner: Bludný Holanďan

Dirigent: Guillaume Tourniaire, režie: Stephen Taylor, scéna: Laurent Peduzzi, kostýmy: Nathalie Prats, světelný design: Christian Pinaud, sbormistr: Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar. Premiéra 29. 5. 2008 ve Státní opeře Praha

Reklama

Výběr článků

Načítám