Článek
V Městském divadle Zlín ho nastudoval Petr Štindl, jeden z nemnoha režisérů, které nenechávají lhostejným česká skrčkovská nátura, švejkovská nevzpupnost, omlouvání vlastní konformity schováváním se před problémy a vyčůraná nadřazenost nad lidmi, kteří včera i dnes doplácejí na vzývání vyšších mravních principů.
Zvláštní zpráva č. 4
Jak tak rádi zapomínáme, nepřipouštíme si, jakým estébáckým peklem musel v posledních měsících života projít třeba miláček národa, spisovatel Jan Procházka, do jakého zatracení byli s přispěním každého z nás odkázáni Marta Kubišová, Věra Čáslavská, Emil Zátopek, a samozřejmě také Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund.
První poválečná generace, sotva začala rozum brát, a když si přestala hrát na Němce a partyzány, pasovala se při objevitelských cestách kolem rodné ulice na Hanzelku a Zikmunda. Když se pak na úsvitu pražského jara volalo „Hanzelka for president“, nedokázali jsme si ve dvaceti představit nic nadějeplnějšího.
Jenomže to už H & Z napsali Zvláštní zprávu číslo 4. Brežněv si nejspíš myslel, že to bude další obdivná lež o zemi, kde i zítra bude ještě dlouho znamenat včera. Ti dva to s vpádem bratrských tanků do Československa měli na věčné časy spočítané.
O tom všem je Palubní deník H & Z. Ale i o radosti: o klukovském snu objet svět, o podivném karambolu hned po vjezdu do Afriky, o dobytí Kilimandžára, o sopce, u jejíhož zrození byli, o přátelství s lovci lebek... A také o Eduardu Ingrišovi, příteli na zapřenou, českém dobrodruhovi ještě snílkovštějším než oni. Inscenace-dokument, detektivka, o cestě, o slávě omezované vždy a znovu vládnoucí blbostí. Jako dnes.
Zikmund je tu s námi
Hanzelku hraje Pavel Vacek, toho staršího Radoslav Šopík, Zikmunda Zdeněk Lambor, a pak Luděk Randár. Za H může být inscenace bohužel už jenom panychidou, na Z chválabohu ódou. Po právu i na jeho radost. Andělem a Čertem jejich snů a skutečnosti jsou na jevišti Marta Bačíková a Josef Koller.
Nepoštěstilo se mi sedět vedle Miroslava Zikmunda na premiéře; také divadlo občas ošidím kvůli cestování. O jeho pocitech z toho zaslouženého pomníku jsme si s mým životním vzorem vitality a duchovní svěžesti (*1919) povídali až při chvále premiéry O myších a lidech. Prý ho vypravování o nich dvou i dojalo. Diváky taky.
Vladimír Fekar: Palubní deník Hanzelky a Zikmunda. Život je přesný součet náhod. Režie a úprava scénáře Petr Štindl, dramaturgie Vladimír Fekar, scéna Petr B. Novák, kostýmy Zuzana Přidalová, hudba Petr Hromádka, odborná spolupráce Karel Pavlištík a Magdalena Preiningerová, projekce Zdeněk Eliáš. Světová premiéra 2. března, psáno z reprízy 20. března 2013.