Článek
Holy motors je stručně řečeno typický festivalový artový film (ještě je možno trochu zlomyslně dodat: francouzský), takže vás ani nepřekvapí, že nemá souvislý příběh, nemá logiku a nevysvětluje psychologicky jednání postav. Režisér Carax říká, že mu je jedno, když ho někdo nechápe, takže vy se také netrapte a klidně nechápejte.
Kamera pozoruje pána v luxusní limuzíně. Tváří se jako byznysmen, ale brzy zjistíme, že je to spíše duševně narušený jedinec. Tu se namaskuje jako stařena a zažebrá si na mostě, tu je zase rozčepýřenou obludou, zrůdou vydávající nelidské zvuky a pobývající na hřbitově. Do svého jeskynního sídla si klidně unese modelku, která na hřbitově fotí reklamu a pak si na ní ustele. Mezitím ještě ukousne sekretářce prst. Jindy se zase mění v obyčejného tatínka, který odveze dceru z pubertálního večírku, aby nezvlčela.
Herec Denis Lavant se v Holy Motors před ničím nezastaví.
Proč to dělá? Na to se můžete, stejně jako autor, vykašlat. Je mu to jedno. Nezáleží na „proč“, záleží jen na tom, jak to vypadá. Výstřední scény jsou často vypiplány jako obrazy starých mistrů a odkazují na všechno možné (jeden ze způsobů, jak si to užít, je dohadovat se, z čeho tohle bylo...)
Další možností, jak se při Holy motors příšerně nenudit, je brát to celé jako černý humor. V některých chvilkách se dá i usmát (modelka a ukousnutý prst), ale o klasickou komedii se tady určitě nejedná.
Oceňme, jak univerzální herec je Denis Lavant. Jako hřbitovní úchyl i jako stařenka působí uvěřitelně. A Eva Mendesová? Ta nehraje, Eva Mendesová prostě je. Někteří asi budou tvrdit, že je to vlastně filozofické dílo o mnohých identitách a maskách, které člověk na sebe bere. Nevím, v tom případě bych doporučoval spíše knihy pana Kundery, který o tom napsal více. Tohle je prostě jen Holy motors.