Článek
Počátky vaší kariéry jsou spojeny s počátky francouzské nové vlny s filmy Jean-Luca Godarda, jako byly Žít svůj život, Bláznivý Petříček. Jak na to dnes vzpomínáte?
Měla jsem obrovské štěstí, že jsem Godarda potkala. Byl o devatenáct let starší a já jako devatenáctiletá studentka tance a malířství z Dánska, která se ocitla v Paříži, jsem nic nevěděla.
On sehrál roli mého trpělivého učitele, všechno mě naučil, chodil a říkal, že mám číst Mušku od Maupassanta nebo se dívat na Rosseliniho filmy. Díky němu jsem se také seznámila s Rohmerem či Rivettem. Ačkoliv jsme se už roky neviděli, je to stále muž mého života.
Prý jste odmítla hrát v jeho prvním filmu U konce s dechem?
Ve skutečnosti šlo jen o maličkou roli – tu hlavní měla od začátku Jean Sebergová. Říkalo se, že Godard měl slabost pro cizí herečky mluvící francouzsky s přízvukem. Ale hlavně jsem se tam měla svlíknout, což jsem odmítla. Když se budete dívat na naše společné filmy s Godardem, nikdy mě tam neuvidíte nahou.
Ale pak jste u něho poprvé hrála ve Vojáčkovi...
Nejdříve jsem se také zdráhala, neboť jsem mu říkala, že to je politický film. A nedovedla jsem si představit, že bych v něm mohla hrát. Jenže Godard mi řekl: Neboj se ničeho, o všechno se postarám. Mezitím mě ještě obsadil Michel Deville do svého filmu, a když jej Jean-Luc viděl, nabídl mi první velkou roli v Žít svůj život.
Byla jste nejenom Godardovou herečkou, ale také múzou a nějaký čas i životní partnerkou. Jak snadné bylo prosadit svůj názor? Necítila jste, že byste byla spíše loutkou v rukou filmového mistra?
Je pravda, že tehdy si režiséři nové vlny si vybírali herečky, do nichž se zamilovávali nebo jimiž byli fascinovaní – a podle toho pak vycházely ženské postavy na plátně.
Filmy tolik nevyprávěly o našich niterných citech. Truffaut udělal film Julles a Jim, protože se zamiloval do Jeanne Moreau, Rivette se neustále točil kolem žen a já jsem žila s Godardem.
Tehdy jste za kamerou ještě nepotkal mnoho režisérek, mimochodem já jsem byla první herečkou ve Francii, která se pustila do režie – a to bylo už v roce 1973 a jmenovalo se to Žít spolu. Padlo na to spoustu peněz. S nástupem žen se proměnily i ženské charaktery na plátně.
Tak mě napadá, dovedla jste si někdy představit, jaké slávy se tihle filmaři jednou dožijí?
Ani na chvíli mě to nenapadlo. Snažila jsem se hlavně dělat něco, co mě bavilo. Ale zajímavé je, jak si různé filmy nacházejí oblibu v jiných koutech světa. Poznám to podle dopisů, které mi dodnes chodí. Například v Německu mají rádi Žít svůj život, v Itálii Bláznivého Petříčka a v Brazílii či Argentině Alphaville. A ve Spojených státech se rádi dívají na snímek Žena je žena.
Někteří filmaři si stěžovali, jak bylo těžké navazovat na generaci nové vlny. Benoit Jacquot například prohlásil, že v 70. letech vládl pocit, jako by všechno bylo natočeno, všechno vyzkoušeno, ale i zbořeno. Začínalo se zase od nuly?
Chápu, co asi chtěl Benoit říct a jak dědictví takového hnutí muselo být tíživé. Filmaři nové vlny vystupovali z počátku jako revolucionáři a nakládali s filmovým médiem dost radikálně. Natáčeli srdcem, snažili se dojít, co nejdál to šlo, a proto jejich filmy zůstávají i po dvaceti třiceti letech mladé.
Nezapomínejte, že třeba Chabrol točil svůj první film na odřezky filmového materiálu a film stříhal po nocích. Z takového odhodlání oni vzešli. Člověk, který stál poblíž, tomu snadno podléhal, viděl v nich velké osobnosti filmového plátna. A za pár let všichni mluvili o nové vlně, až jste tomu nemohl uvěřit.
Jaké to bylo pro vás pokračovat po nové vlně v kariéře?
Díky svému renomé jsem to měla poměrně usnadněné. Dostávala jsem spoustu nabídek a mohla jsem hrát v diváckých filmech, stejně jako u velkých mistrů filmového plátna.
Pracovala jsem s Vadimem, Viscontim, Fassbinderem, ale také Georgem Cucorem, Georgem Stevensem. Jen v případě nějakého klasicky natáčeného snímku jsem často vzpomínala na novovlné režiséry a říkala si, jak byla práce s nimi obtížná, ale také obohacující.
S Godardem jste před kamerou stále chodili, absolvoval dlouhé záběry, při nichž jste museli odříkávat složitý text. Ovšem nikdy jste neměli dopředu pořádný scénář, text byl k mání až ráno před natáčením. Zatímco jste před kamerou odříkával dialog, točil prostřihy, a bylo to.
Jak se díváte na dnešní kinematografii?
Samozřejmě jsme zahlceni americkým filmem, který najdete všude – dnes dokonce i na festivale v Cannes. Nejsem ale zase tak pesimistická. I tak máte možnost zhlédnout řadu zajímavých titulů, které vznikají každý rok.
Na festivalu v Pusanu jste byla v porotě, ale zároveň jste představila svůj druhý režijní snímek Viktoria. O čem to je?
Věnuju se také hudbě. Byla jsem v kontaktu s jedním mladým zpěvákem Phillippem Katerinem. Ve Španělsku vznikl takový nápad, že uspořádáme v Kanadě koncert a pak tam natočíme malý film. A byť už bez Phillippa, vznikl emocionální road movie o dvou hudebnících, které doprovází na cestě tajemná mlčenlivá žena.