Článek
V jaké situaci se po opětovném uzavření divadel ocitla vaše rodina?
Já i má žena Marie jsme muzikáloví herci a zpěváci ve svobodném povolání, plně závislí na tom, co si vyděláme za odehrané představení, nikoli za zkoušení nebo domácí přípravu. Nikdo za nás neplatí zdravotní nebo sociální pojištění.
Protože se nám 2. října narodilo druhé dítě, dostáváme od státu rodičovský příspěvek. Je to jistá pomoc, ale nenahradí pravidelný příjem. Letos jsem regulérně vydělával pouze tři měsíce – leden, únor a září. Když začátkem března uzavřeli poprvé divadla, ocitli jsme se úplně na nule, což ve chvíli, kdy jsme čekali druhé dítě a dostavovali dům, na který máme hypotéku, znamenalo hodně složitou situaci.
Samozřejmě jsme měli jistou finanční rezervu, ale s tou vystačíte jen pár měsíců. V létě jsem měl pár open air představení a koncertů, ale nebyli jsme připraveni na to, že tato situace nastane znovu. Mimochodem snažili jsme se refinancovat hypotéku, protože jsou teď nízko úrokové sazby a nižší splátka by nám pomohla, ale dostalo se nám odpovědi, že bohužel teď banky plošně daly embargo na lidi z kultury a sportu, protože podle nich do budoucna nebudeme mít příjmy.
Co vám na té situaci nejvíc vadí?
Jednak to, že to není mé svobodné rozhodnutí nebo osobní selhání. Prostě mi zakázali dělat mou práci, navíc s naprosto nedostatečným zdůvodněním. A za- druhé chaotičnost a nesystematičnost informací a zákazů, které se mění týden po týdnu.
I kdybych si chtěl najít nějakou jinou práci, bude to velmi složité, protože jsem smluvně vázán v pěti šesti divadlech. A pokud nevím, jak dlouho tato situace potrvá, nemůžu jinde seriózně podepsat smlouvu, protože nevím, kdy mě opět povolají na jeviště. A já budu muset všeho nechat a nastoupit, protože soukromá divadla, ve kterých účinkuji a k nimž mám morální závazek, si nemohou dovolit přijít o jediné představení.
Tahle nejistota je špatná a likvidační. Mohl bych si sehnat maximálně nějakou brigádu, ale z té rodinu neuživím. A že to moji kolegové dělají – jeden kácí v lese dřevo, druhý vypomáhá v truhlářské dílně, třetí jezdí jako taxikář. Přitom kolega, který vstává ráno v půl páté do truhlářské dílny, aby dohnal finanční ztrátu z jara, se mnou v září stál na jevišti ve třech představeních denně. Samozřejmě na pokraji kolapsu.
Máte pocit, že o vás rozhodují lidé, kteří znají podmínky, za jakých pracujete?
Absolutně ne. Za rozhodnutími stojí lidé, kteří o nás nic nevědí. Jako občan mám z jednání vlády strašně zmatený pocit. Jestli pan Prymula hovoří o tom, že má jasný plán, tak ať nás s ním seznámí.
Vláda rozhoduje o tom, jestli můžeme živit rodiny řemeslem, abych nemluvil o umění, do kterého jsme investovali čas a vzdělání. Dělá to ale bohužel naprosto laicky, což vrhá velmi špatné světlo na její rozhodnutí. Projevilo se to už ve chvíli, kdy se začal omezovat počet lidí v hledišti a nastavovat rozestupy, které pro řadu menších divadel byly naprosto likvidační, a samozřejmě v nekompetentním a dosud odborně nedoloženém tvrzení o tom, že zpěv je škodlivější než činoherní hraní. Přitom se vůbec neuvažovalo o tom, že lze poměrně snadno nastavit bezpečnou vzdálenost zpěváka od diváků.
Jako člen seskupení 4 Tenoři si umím představit, že budeme zpívat v rozestupech klidně dva metry od sebe a čtyři metry od diváků. Mám zkušenost z účinkování v Německu, kde jsou jasné informace podávány s předstihem a bez chaotického slibování a následného odvolávání. A také tam mají lépe nastavený sociální systém zabezpečení umělců na volné noze.
O neznalosti prostředí svědčí i představa, že divadla lze nejen zavřít, ale i otevřít ze dne na den. Jenže na rozdíl od kina v divadlech funguje systém prodeje lístků na týdny a měsíce dopředu. Rád bych měl pocit, že mám za sebou ministra kultury, který za námi stojí, ale bohužel zatím tento pocit nemám.
Věříte, že se lidé do divadel i po druhé pauze opět vrátí?
Jsem optimista a chci tomu věřit. Ale cítím, že ztrácejí důvěru. Bojí se koupit lístek dopředu, když nevědí, zda se bude hrát. Navíc pražské muzikálové produkce jsou závislé i na zájezdech z celé republiky a vlivem mediální kampaně se lidé dnes do Prahy bojí jezdit.
Vůbec nechci zpochybňovat, že tu existuje nebezpečná nemoc a že na ni umírají lidé. Jen mě strašně frustruje to, že ze dne na den padají rozhodnutí o životě a ekonomické situaci mé rodiny, a to na základě naprosto chaotických a neodborných argumentací. Navíc od lidí, které platím ze svých daní a kteří o nás mluví arogantním způsobem jako o bandě kšeftařů a o kultuře a umění jako o pouhé volnočasové aktivitě.
Dá se na této situaci najít vůbec něco pozitivního?
Stěží, kromě toho, že mám víc času na rodinu a na to, abych si trochu vyčistil hlavu. Ale musím říct, že mám úžasný pocit ze solidarity diváků, která na mě při představeních, jež jsme ještě stihli zrealizovat, dýchala z hlediště. Lidi v rouškách nám dávali najevo, jak moc umění a kulturu potřebují. Za to jsem jim nesmírně vděčný.