Hlavní obsah

Helena Krejčová: V zavlečeném majetku má stát obrovské hodnoty

Právo, Jan Šída

Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války je organizace, která pomáhá vyhledávat umělecké památky zavlečené do ciziny a pokud možno je navracet do Čech. V drtivé většině jde o židovský majetek, skrývající se v mobiliářích i depozitářích uměleckých galerií. Ředitelka centra Helena Krejčová popisuje, jak je obtížné ztracené věci získávat zpět.

Foto: PRÁVO – Jan Šída

Helena Krejčová se snaží vracet zpět do Čech ztracené umělecké památky.

Článek

Jakými aktivitami se vaše centrum zabývá?

Především identifikací a vyhledáváním uloupeného židovského majetku z doby druhé světové války. Výzkum provádíme v archivech, ale také v muzeích i galeriích. Mohou se na nás obracet i potomci původních majitelů a my jim po přezkoumání oprávněnosti požadavku připravíme podklady pro případnou restituci.

Na svých internetových stránkách nabízíme dotazník, který zájemce o restituci vyplní. Veškeré údaje přísně evidujeme. Na základě dotazníku pak postupujeme dále. Centrum ale věci nevydává, protože kromě znalostí nic nevlastní. Vždy musíme dodržovat zákon číslo 212/2000 Sb., o navracení majetku obětem holocaustu.

Dohledáváte pouze majetek ukradený židovským majitelům?

Ne, zajímá nás majetek zavlečený a odcizený všem obětem druhé světové války.

Jak získáváte informace o ztracených věcech?

Provádíme rozsáhlý archivní výzkum a plošné lustrace v jednotlivých muzeích a galeriích. Na základě transportních čísel osob deportovaných do koncentračních táborů jsme schopni dohledat původního majitele uměleckých památek. Pokud se na nás někdo obrátí s prosbou a my informace o artefaktu nemáme, dohledáváme ho zpětně.

Jak vymáháte zavlečený majetek zpět?

Pokud je majetek v zahraničí, musíme informovat státní instituce, které postupují oficiální cestou. Těsně po druhé světové válce žádala republika o navrácení velkého množství památek, například i insignií Karlovy univerzity. Pátrání probíhalo v jednotlivých okupačních zónách Německa i Rakouska a nevrátila se ani třetina z celkového počtu hledaných děl. Málokdo dnes tuší, jak velké majetky má Česká republika v cizích zemích.

Pomáhají vám státní úředníci?

Dá se říci, že náš stát příliš aktivity nevyvíjí. Například v Rusku by měl být velký soubor cenného porcelánu, sbírka Hanse Mayera. Když k nám přijel ruský prezident Putin, předala jsem ministerstvu kultury soupis předmětů této kolekce. Údajně měli dokument postoupit ministerstvu zahraničních věcí a odtud ho předat na české velvyslanectví v Rusku. Tam stopa skončila.

Kromě lidské a umělecké dimenze je tu totiž i rozměr politický. Jedná se o různé mezistátní dohody, ale také o to, že velmoci vůči malým zemím vstřícné nikdy nebyly.

Jsou země, které reagují na žádosti vstřícněji?

Vstřícnější jsou státy, ve kterých působí obdobné instituce pro vyhledávání majetku. Perspektivní je spolupráce s Velkou Británií, Německem, Rakouskem i Nizozemím. Naše republika je v oblasti navracení majetku vstřícná.

Mluvila jste o sbírce Hanse Mayera. Jak vznikla?

Hans Mayer byl profesorem chemie na Německé univerzitě v Praze a shromáždil velkou sbírku porcelánu, především českého. V kolekci se nacházely opravdové unikáty. Například nejstarší český koflík Vivat Böhmen, vyrobený při pokusech s porcelánem v Klášterci, který existuje pouze v jediném exempláři.

Kdysi ho Mayer získal výměnou s vídeňským Kunsthistorickým muzeem. Naštěstí jej ukryl zcela jinde než sbírku, takže na rozdíl od Hanse Mayera, který zemřel v Terezíně, koflík přečkal bez újmy válku a na počátku sedmdesátých let jej zakoupilo uměleckoprůmyslové muzeum.

Jaké byly osudy zbytku sbírky?

Zbytek sbírky, zabavený za války nacistickým Ústředním úřadem pro řízení židovské otázky v Čechách a na Moravě, si jeho šéf Hans Günther nechal 5. května 1945 poslat do Budyšína. Sám byl ale na útěku u Velké Hleďsebe zastřelen.

V Budyšíně sbírku, považovanou za německý majetek, zabavila Rudá armáda jako válečnou kořist a následně odvezla do Leningradu.

Rusko chápe takto získané hodnoty za kompenzaci svých obrovských válečných škod, včetně kulturního majetku, a vracet nic nemíní. Česká republika je přitom na straně vítězů, a ne poražených.

Dnes ovšem nevíme, kde se sbírka v Rusku nachází. Bylo by ji však možné identifikovat, protože majitel si každý kus označil zvláštním růžovým štítkem se jménem a opatřil speciálním číslem.

Chápete navrácení sbírky jako prioritu?

Beru tenhle případ jako svou osobní věc. Zajímám se o porcelán a především jsem přesvědčená, že Mayerova sbírka patří do Čech a že nejde o válečnou kořist. A to nemluvím o tom, jakou má pro republiku velkou kulturní i finanční hodnotu.

Reklama

Výběr článků

Načítám