Článek
Byl jste spokojen se svým festivalovým vystoupením?
Byl jsem velmi spokojen, koncert se mi líbil. Bylo vidět, jak jsem si ho užíval?
Rozhodně...
Slyšeli jsme, že trutnovský festival má specifickou atmosféru, že je trochu výjimečný. Soustředil jsem se na to a měl jsem pocit, že jsem na nějaké psychedelické akci, kde se bere spousta drog. Bylo to zajímavé...
Senser už existují dvacet let. Jak moc se kapela za tu dobu změnila?
Myslím, že docela zásadně, i když to nemusí být navenek tolik vidět. Byli jsme velmi naštvaní mladí lidé, když jsme začínali. Zlost nás ovládala, rozčilovala nás politika a ekonomické čachry. Úplně nejvíc nás pak štvalo to, že abychom si my tedy na západě mohli žít takhle dobře, celý zbytek světa devastujeme. Naše zlost ale postupem času slábla. Štve nás to pořád, ale bereme to už hlavně jako skutečnost, na kterou můžeme sice upozornit, ale těžko ji změníme. Naštvaní jsme pořád, nejsme už ale teenageři.
Takže za svou pravdu bojujete jenom hudbou?
Boj je i v našich osobních životech. Všichni v kapele se různě angažujeme, když ne politicky, tak třeba v charitativní oblasti. Já osobně hraju ještě v jiných skupinách a mám své zaměstnání, takže nejsem celoživotní aktivista. Těší mě ale, když mi někdo, kdo se dnes politicky angažuje, řekne, že jej k tomu mimo jiné inspirovali i Senser. Mezi takovými lidmi je spousta novinářů, se kterými jsme v minulosti o své tvorbě mluvili.
Nevadí vám, že třeba v České republice vašim angažovaným textům většina lidí nerozumí?
Zpíváme sice i trochu arabsky a francouzsky, ale chápeme, že anglicky nemůže umět celý svět. Jsem přesvědčen, že z naší hudby je cítit, že máme nějaký politický a sociální názor a že proti některým věcem protestujeme. Beru ale i to, že nás řada lidí přijímá pouze jako kapelu a vnímá jen naši muziku.
Na trutnovském festivalu vystoupili i další hudební aktivisté, kapela Manic Street Preachers. Co si o její tvorbě myslíte?
Mám strašně rád jejich hudbu, některé skladby vysloveně miluju, třeba Motorcycle Emptiness. Manics jsou v rámci rockových kapel dost specifičtí. Jejich texty, a třeba i texty Rage Against The Machine, jsou velmi bojovné a musím říct, že ne se všemi názory v nich úplně souhlasím. Když jsem poprvé potkal Nickyho Wirea, baskytaristu Manics, měl na sobě stejné tričko, jaké jsem chvíli předtím koupil své mámě. Byl to dobrý důvod, jak se dát se svým idolem do řeči. Respektuju je.
