Článek
Vystavené snímky vznikly totiž nejen na matičce zemi, ale také pod hladinou moře či v závrať budících výškách díky létajícím strojům. Zároveň v nich je i určitá satirická nadsázka, situační humor či dokonce chladný odstup.
Starší z dvojice Dorian pracoval mnoho let coby fotoreportér, například pro tehdejší televizní magazín Československá televize, dále působil v novinách Svoboda či deníku Právo. Navíc byl jedním z prvních fotografů-klasiků u nás, kterým okamžitě učarovala digitální technologie.
Jeho syn Martin pilotuje dopravní letadla, a proto ho přitahují nejen špičkové technologie v letectví a ve fototechnice, ale i adrenalinové sporty, například potápění.
Autoři spojili síly a rozvěsili po stěnách své snímky tak, aby nebylo jasné, kdo co fotil.
Dávají tím najevo, že jejich vidění světa je společné. Je lhostejné, jde-li o pouliční momentky, portréty, panoramata, pohledy z ptačí perspektivy, snímky divokých zvířat či podvodní reporty.
Veškerá díla spojuje touha vidět někdy i banální téma tak, aby bylo jasné, že ho lze nazírat i překvapivě jinak. Třeba ozdoba ve tvaru kohouta na střeše nad gotickým chrámem je pro většinu lidí běžně prakticky neviditelná.
Díky autorům si lze uvědomit, kolik detailů člověku v životě uniká. Ještě více patrné je to u snímků velkých a moderních metropolí. Z letadla najednou působí jinak, než je vnímá pozemský chodec. Ulice vytvářejí geometrické obrazce, řeky modré linie a veřejná zeleň takřka impresionistické skvrny.
Dorian a Martin Hanušovi ukazují svět z nezvyklých perspektiv.
Detail leteckého motoru s vrtulí a částí trupu z podhledu s blankytem oblohy nahoře pak působí jako zhmotnělé fotografické krédo obou autorů. Nabádají zamyslet se nad tím, jak a co lze vidět a co skutečně vidíme.