Článek
První z nich knihu nazval O konečnosti (Atlantis, přeložil Jiří Stromšík, 178 stran, 242 Kč), druhý Pohyblivý písek (Host, přeložila Hana Švolbová, 342 stran, 329 Kč).
Vracejí se v nich do svého dětství. Grass stále vidí stolaře, dědečka z otcovy strany, který jako „vyhnanec z vlasti“, tedy Němec vysídlený z autorova rodného Danzigu, dnes Gdaňsku, sedával už v německém Lüneburgu vždy směrem na východ. A věřil neotřesitelnému slibu kancléře Adenauera, že zanedlouho bude návrat domů skutečností. Dokud nezemřel.
Mankellovi se zase vybavují všichni lidé, které kdy potkal, a kladl si otázku, jací asi jsou. Jako třeba dřevorubec, jehož musel jeho otec soudce potrestat za vraždu obchodníka, kterého neměl nikdo rád, protože podváděl s půjčkami chudé dělníky. Tehdy jako kluk tátu doprovázel a ten muž na krátký okamžik vstoupil i jemu do života.
Dalším u nás vycházejícím knižním počinem je Pohyblivý písek Henninga Mankella .
Oba se vyslovují k tématu Boha. Pro Švéda je to děsivá veličina, neviditelná bytost, která se plíží těsně kolem něho a dokáže mu číst myšlenky. Německý spisovatel zase uvažuje ve verších, protože své eseje propojuje poezií, kdy po válečné zkušenosti vlastně v době bez Boha ztratil svou víru. Přesto znovu klečí před zpovědnicí a uvažuje o prosbě vůči dronu, aby mu umožnil vstoupit na nebesa.
Kromě přemítání o humánním vztahu lidí k sobě, což je sen přechovávající se po desetitisíciletí, hledí především na své životní kroky.
A oba spojuje sen, kdy se jejich ženy jako by zahleděly do někoho jiného, ale oni tuto dvojici všude doprovázeli. Jak se ta láska člověku prodrala až do srdce.
Bez ní by nakonec nebyl žádný život, i když odchod z něj je pro oba věcí navýsost bolestnou, provázenou osamělostí.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: