Fulmaya znamená Květ lásky

O tom, jak se z Doroty stala Fulmaya a také o tom, jaké to je, vyměnit pohodlí úspěšného evropského života za útrapy i radosti toho v Nepálu, s ní natočila Vendula Bradáčová dokument Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama, k němuž Nvotová složila hudbu.

„Četla jsem v časopise rozhovor s Dorotou a zaujal mě její způsob uvažování, náhled na věci a samozřejmě nekonvenční způsob vystupování,“ říká Bradáčová a vysvětluje: „Je to, čemu říkám pavouk: podivný čistý živočich, kterého lidé buď nesnášejí, nebo milují. Ona, její životní cesta, kulisy Nepálu a přesah v podobě příběhů dětí, o které se stará, to si říkalo o film.“

Nvotová začala nejprve jezdit do Himálaje sama jako turistka. Obdivovala krásy přírody, ale zároveň už začala přemýšlet o své budoucnosti.

„Najednou jsem si uvědomila: Kriste Pane, co já se budu vracet, o co se tam budu pokoušet? O nějakou kariéru? Vždyť mně bude dobře i tady, já nemusím něčím být,“ říká dcera herečky Anny Šiškové a adoptivní dcera herce a režiséra Juraje Nvoty a dodává: „Mně stačí, když budu v pěkném prostředí a budu šťastná!“

Navzdory pohodlné a poměrně úspěšné existenci v Evropě se tedy vydala na dlouhou pouť s cílem najít sebe samu a přijala i nové jméno Fulmaya.

„Dal mi ho majitel jedné restaurace při mém prvním Anapurna treku. Seděli jsme večer u ohně v jeho ubytovně, on se na mne zadíval a povídá: Ty budeš Fulmaya. Nevím proč a neví to ani on. Ale to jméno mi nějak přischlo. Znamená to Květ lásky, takové hipísácké jméno, což mě vyděsilo, ale už mi zůstalo,“ říká autorka novinových článků, autobiografického cestopisu Fulmaya a také uznávaná amatérská fotografka.

V podhůří Himálaje Nvotová založila a provozuje cestovní kancelář a osobně provází turisty po himálajských vrcholech.

„Od tréninku je zrazuji. Člověk se rozcvičí v průběhu treku. Samozřejmě pokud to nejsou výstupy na šestitisícovky, kde už je třeba být zkušeným horolezcem. Moje krédo ale je: Himálaj pro každého normálního zdravého člověka, kterého poslouchají nohy! Jedinou podmínkou je pevná vůle k překonání námahy a pocitu nedostatku,“ říká Nvotová a o tom, co bylo pro ni při změně života nejtěžší, prozrazuje: „Nejtěžší bylo zvyknout si na nepřítomnost oblíbených slovenských jídel a ingrediencí a na snížený výskyt teplé vody a tepla vůbec, protože v Káthmándú se vůbec netopí a člověku je stále zima. A chybí mu klobáska, brynza a majoránka

do placek…“

Film nás zavede i mezi děti ulice a do sirotčince Happy Home, o který se Fulmaya stará.

„Náhodou jsem narazila na inzerát, že hledají dobrovolníky, tak jsem tam hned zavolala. Tehdy tam bylo asi patnáct dětí, které žily v dost skromných podmínkách, ale zdály se mi šťastné: hned se na mne vrhly, objímaly mne, doslova mě povalily. Byl to velmi silný zážitek. Rozhodla jsem se, že jimi naplním svůj nejbližší život a čas, zůstala jsem s nimi,“ říká Nvotová.

Prostředky pro sirotčinec shání na Slovensku, v Čechách i v zahraničí. „Snažím se o něm mluvit, ukazovat fotografie. Je krásné, že pokud seženete příspěvek, tak ho hned vidíte v naturáliích – tohle jsou nemocnice, tohle jsou léky, tohle jsou peřiny,“ říká dnes již v dobrém i zlém zkušená Nvotová, a lidem, kteří by také chtěli jet pomáhat druhým, radí:

„Hlavně buďte připraveni na to, že jedete do úplně jiné země s jinými zvyklostmi, kde lidé vyrůstají v jiném kulturním prostředí. A nesnažte se změnit svět. Jedete pomáhat někomu žít v jeho zemi a v jeho zvycích, ne mu přinést vlastní vychytávky a vymoženosti. On vyroste do té země, v které žije. A nebudu vám radit, abyste si dobře zkontrolovali organizaci, pro kterou jedete pracovat, to poznáte až tam. Ale možná právě děti v té horší vás potřebují víc než v té, která je vedená perfektně. A vy jim můžete dát péči a lásku, povšimnutí. Jděte do terénu a uvidíte, co je třeba,“ uzavírá Nvotová.