Článek
Proč jste si vybral platnéře, proč přelom 14. a 15. století a proč vztah Prahy a Milána?
Mám rád gotiku a doba Václava IV. byla taková rozervaná, mnohoznačná. Zvolil jsem svůj pohled na ni už v předcházející trilogii Čtvrtý králův pes, Čas vlků a S vlčí hlavou v erbu. Trošku se odlišuje od toho, co jsme se učili ve škole. Všímal jsem si obyčejných lidí a viděl jsem zemi zmítanou mnoha vlivy. Nelze jednoznačně zaujmout stanovisko k tomu, kdo byl dobrý a kdo špatný. Podobně jako je to dnes, nakonec v každé době.
Kolem Prahy jako hlavy království se vždycky točily hlavní děje, i když nebyla jen ona, proto je v dalších dílech odvádím mimo centrum. V Tasovi z Boru do jižních Čech a v případě platnéře do Milána. Lukáš je takový otloukánek. Možná jsem reagoval i na hlas z besed, že moji hrdinové všechno dovedou. Proto jsem si vybral mladíčka, který nebyl předurčen, aby se v té době dožil vyššího věku. Nebylo mu dáno fyzicky, ale spíš mentálně, a on to dokázal využít.
A proč tedy platnéř?
Zaujalo mě, že platnéřské řemeslo není mrtvé. U nás existují mistrovské dílny, dělají kusy pro zahraničí, pro skupiny historického šermu, které hrají ve filmech – bohužel v našich málo, protože se u nás takové snímky moc netočí. Potěšila mě pochvala od těchto lidí za to, že jsem jejich řemeslo popsal věrně.
Nejste zahleděn jen do středověku. Co bylo podnětem pro váš román Poslední batalión z doby 1. světové války?
Bylo jich několik. Dědeček padl v té válce už po třech měsících. Bylo mu dvacet osm let, nechal po sobě dvě děti a matka jako třetí se narodila coby pohrobek. Jeho smrt měla nedozírné následky pro celou rodinu, nejen existenční. V knize jsem chtěl zdůraznit, že do války tehdy chodili lidé, kteří si svůj osud nevybrali, a byly jich milióny. V neposlední řadě si myslím, že se trochu zapomíná na naše vojáky bojující v rakouské uniformě.
Proč?
Má to svou logiku. Nezapadá to do obrazu počátku Československa, kdy se zcela oprávněně oslavovaly legie, které přispěly k jeho vzniku. Na druhé straně byly statisíce vojáků v rakouskouherské armádě. Když jsem studoval materiály z té doby, zaujal mě příběh 28. pěšího pražského pluku, který byl rozpuštěn za zbabělost, snad jako vůbec jediný. Vojáci nebyli ani tak zbabělí jako spíš zdecimovaní, neměli ani sílu ustoupit. Ztráty dosahovaly až tři čtvrtiny stavu. Zůstal poslední 11. pochodový prapor, neboli batalión, který nakonec skončil na italské frontě, kde se proslavil tak, že byl pluk znovu postaven.
Je vidět, že se zamýšlíte nad fenoménem válek.
Přiznám se, že jsem měl naše předky za hloupější, než jsme my, kteří máme víc informací. Jsme vzdělanější, ale čím jsem starší, tak jsem skeptičtější. Obávám se, že je to v nás zakódované a mění se pouze prostředí, pravidla a pohled na ně.
Vše má nějaké příčiny…
V jižních Čechách děláme čas od času s hornorakouskými spisovateli sborníky, kterým v Rakousku věnují velkou pozornost. Dělal jsem řadu rozhovorů, a když se mě stále ptali na Temelín a Benešovy dekrety, tak jsem jim řekl, že za to může Adolf Hitler. Samozřejmě nešlo o Temelín, ale důležité je vidět, že vždy existuje nějaká příčina a pak důsledek. Tehdy byl vypuštěn džin z láhve a nelze říci, že ho najednou utneme a on zmizí. Šlo o dobové řešení, kdy se zdálo, že když se provede vystěhování, tak se odstraní příčina a důsledek nenastane.
Jsem rád, že o tom s Rakušany a Němci už můžeme vést debaty bez emocí. Naše první knížka se v naší mutaci jmenovala Střídavě jasno, v jejich Niemandland, Země nikoho. Šlo o téma odsunu, ale my jsme to pojali jako téma odsunů, protože odsunu Němců předcházel odsun Čechů. Bohudík válka je dávno pryč a my se o tom můžeme bavit jako přátelé s přáteli.