Hlavní obsah
Fast Food Orchestra jsou teď ve skvělé formě. Filip „Fido“ Vondrášek druhý zleva. Foto: archiv kapely

Filip Vondrášek z Fast Food Orchestra: Jiné žánry jsou pro nás jenom kořením

Fast Food Orchestra, pražští průkopníci reggae a ska, vydali koncem loňského roku deváté album Vezmu tě s sebou. S předchozí deskou začali zpívat česky a pokračují v tom i na nahrávce, která se tematicky dotýká fyzických i životních cest.

Fast Food Orchestra jsou teď ve skvělé formě. Filip „Fido“ Vondrášek druhý zleva. Foto: archiv kapely
Filip Vondrášek z Fast Food Orchestra: Jiné žánry jsou pro nás jenom kořením

Fast Food Orchestra před časem překvapili folkově laděným úvodním singlem, jehož melodii frontman Filip Vondrášek složil v Senegalu, ale videoklip zavádí do Brd a dalších českých luhů a hájů. V rozhovoru Vondrášek, známý jako Fido, říká, že osobně by se folkovější cestou v budoucnu občas rád vydal, ale kapela v zásadě zůstane věrná žánru, na němž během posledních dvou desetiletí vyrostla.

Říkal jste, že jste v začátcích naživo zněli tak strašně, že jste se až divil, že na koncerty chodí čím dál víc lidí. Kdy jste začal být s výkony kapely spokojený?

Trvalo mi to dlouho. Byl jsem přísný na sebe i všechny ostatní a kapelu jsem tím trochu týral. Dali jsme se dohromady v polovině devadesátých let, kdy jsme mívali dost punkové zkoušky.

První koncert jsme měli až v roce 1998. Spoluhráči chtěli vystupovat už dřív, ale já říkal, že ještě na veřejnost nemůžeme, protože zníme falešně. Až po téměř pěti letech společného hraní jsem měl pocit, že jsme dost dobří. A i pak to pro mě byl boj.

Proč?

Tehdy ještě na internetu nebylo tolik prostoru pro nenávist, ale měli jsme na webových stránkách návštěvní knihu a mě vždycky zasáhlo, když se objevil někdo, kdo třeba napsal, že zpěvák neumí zpívat. Dodnes si pamatuji, jak nějaká holka napsala, že hraje na trombon měsíc a už to umí líp než já.

Nicméně jsem se vyjádřil asi drsně, nebyli jsme až tak špatní. Spíš mě fascinovalo, že jsme jen pár měsíců poté, co jsme začali koncertovat, měli kluby narvané daleko víc než některé kapely, které uměly hrát opravdu dobře. Bylo to způsobeno vysokou poptávkou po našem žánru a já měl pocit, že sklízíme ovoce, které jsme sami nezasadili.

V začátcích jste chodil na zkoušky s velkým množstvím nápadů a strachem, že je všechny nestihnete zpracovat. Jak se váš kreativní přetlak v průběhu let vyvíjel?

Mám to tak dodnes, ale tehdy jsem byl, až bych řekl, excitovaný magor. Přinesl jsem vždy nějaké nápady, spíš tedy jen zběsilá torza než písničky, a měl silnou potřebu, abychom je během tříhodinové zkoušky všechny stihli. Na kapelu jsem hodně tlačil, dnes už jsem racionálnější. Dnes už vím, že je lepší kapele písničku trochu představit, aby věděla, co zamýšlím. Nebo co zamýšlí další členové, kteří teď také přináší nové skladby.

Dřív všichni začali najednou zběsile hrát a to se dělo, dokud nevznikla písnička. Mělo to něco do sebe, bylo to upřímné a s nulovým kalkulem. Dnes už máme víc disciplíny a víc se soustředíme na to, jak skladbu společně dotvořit. Lepší než jen přinést úryvek melodie je mít i text. Pomáhá určit atmosféru písničky. Oba způsoby mají něco do sebe, ale ten současný rychleji někam směřuje.

Jako první singl z nové desky jste vydali skladbu Vezmu tě s sebou, která se liší od vaší předchozí tvorby. Vzniká u vás víc podobných písní?

I když byla tahle písnička ve všech ohledech výjimečná, jednoznačně jsme se shodli, že ji chceme prezentovat jako singl, bez ohledu na to, co si o ní kdo bude myslet. Text i atmosféra vystihují, kým teď jsme.

Podobných písniček vzniká víc, ale na nahrávky se obvykle nedostanou, protože ctíme náš žánr. I když se nyní často dočítáme, že tomu tak není. Kdo chodí na naše koncerty, ví, že i když už nejsme ta samá kapela jako na přelomu tisíciletí, pořád hrajeme ska a reggae.

Skladbu Vezmu tě s sebou jsem zahrál klukům na ukulele, když už jsme měli další písničky složené. Všichni se přidali a cítili jsme, že je to dobré. Jiný žánr by písničku neměl vyřadit automaticky. Osobně bych podobných skladeb dělal rád víc, ale musíme na to jít postupně.

Je také rozdíl v tom, jestli mluvíme o deskách, nebo koncertech. Naživo si totiž dost zakládáme na show a chceme, aby lidé tancovali. Písně jako Vezmu tě s sebou jsou víc na poslech. Dovedu si ale představit třeba akustické koncerty nebo rozdělení setu. Mě by totiž folkovější směr bavil. Každopádně pro Fast Food Orchestra je to jen koření naší hudby. Má ho být jen trošku.

Novou deskou chcete navázat na období alba Urban Menu (2008). Jak?

Bylo to ono zlomové období, o němž jsme mluvili na začátku. Muziku jsme už nevnímali jen jako mejdan a zažili jsme velký vzestup. Jeli jsme na evropské turné s newyorskou kapelou Toasters a vyrazili koncertovat do Brazílie. Hráli jsme v dobré sestavě, díky které jsme prožívali určitou bezstarostnost. Všichni jsme chtěli dělat muziku a byli ochotní si vzít volno, abychom mohli hrát v zahraničí. Hráli jsme tehdy i na většině zdejších festivalů. Mám doma plakáty, na kterých jsme větším písmem než Xindl X, což je z dnešního pohledu legrační.

Existuje i hudební analogie mezi alby Urban Menu a Vezmu tě s sebou?

Přáli jsme si navázat na dobrou produkci desky. Urban Menu jsme nahráli u Pavla Kuřete Hejče v Professional Sound a měla hezký čistý studiový zvuk. Byla to zároveň hodně hitová nahrávka se silnými nosnými melodiemi. Chtěl jsem, aby nové písně byly v podobném duchu, protože kapela je aktuálně v podobně dobrém stavu jako před dvanácti lety.

S výjimkou nyní chybějícího živého hraní jsem cítil analogii a podobnou atmosféru, jako jsme zažili v době Urban Menu, silně. Chtěli jsme si dokonce zase udělat dovolenou a vyrazit po letech hrát do Brazílie, což ale nyní bohužel nejde.

V rozhovoru pro Český rozhlas Plus jste mluvil o momentu, kdy vám na Galapágách tekly slzy štěstí. Máte tak silné emocionální prožitky spojené i s muzikou?

Podobný pocit prožívám po některých důležitých koncertech, jako jsou například křty desek. Když přijdu domů, všechno ze mě spadne a čtu si hezké zprávy od přátel a fanoušků, docela často se rozbrečím. Píšou například, že mě už po vystoupení nepotkali, ale chtějí mi říct, že si večer moc užili.

Nejvíc, jako na těch Galapágách, jsem se v poslední době rozbrečel, když jsme zveřejnili singl Vezmu tě s sebou. Nebyl jsem si jistý, jak jej lidé vezmou. Když mi pak chodily pozitivní zprávy od kamarádů, kteří nás třeba ani zas tak neposlouchají, ale podporují nás jako kapelu, byl jsem opravdu dojatý. Vlastně jsem čekal spíš hejty, které nakonec také přišly, ale ta první reakce mi udělala moc dobře.

Novým albem se vine téma cest. Jaké vás nyní čekají?

Nedávno jsem ušel dvacet šest kilometrů. Odjel jsem do Kralup a došel zpět do Prahy. Měl jsem naplánovanou i jednu cestu do zahraničí, ale zrušili let. Hodně jsme s kamarádkou sledovali dění a uvažovali, jestli máme vůbec vyrazit. Kvůli komplikované situaci se nám nakonec ani letět nechtělo, takže bylo vlastně dobře, že let zrušili. Nechci jet za každou cenu, chci mít na cesty klid.

Nahrávání jste loni v důsledku pandemie koronaviru mohli věnovat víc času než u předchozích desek. Mělo to na váš způsob práce vliv?

Většina kluků z kapely učí na základních uměleckých školách a mají nyní online výuku. Bylo pro ně proto snazší si na nahrávání najít čas. Já si to užil snad nejvíc ze všech našich natáčení. Celá naše kapela je totiž hypersenzitivní a já jsem obvykle z nahrávání tak nervózní, že týden předem nespím. Ne že bych se bál, že to nezvládnu, ale prostě mi na výsledku hodně záleží.

Když ale člověk nespí, odcházejí mu hlasivky, takže pravidelně před nahráváním ztrácím hlas. Nyní jsem ale cítil klid. V kapele rezonovala radost z práce, nebyli jsme ve stresu. Dřív jsem navíc jako kapelník často pracoval sám, teď se mnou ve studiu pořád někdo byl.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků