Hlavní obsah
Dušan Vančura chystá dva narozeninové koncerty v pražské Lucerně. Foto: Pavla Hartmanová

Dušan Vančura: Obraz plného Václaváku viděného z výšky mám dodnes před očima

Loni v prosinci oslavil kontrabasista, zpěvák a textař Dušan Vančura osmdesáté narozeniny. Již 18. února je připomene na dvou koncertech, odpoledním a večerním, ve Velkém sále pražské Lucerny. Pozval si na ně hosty, mimo jiné domovskou skupinu Spirituál kvintet, Jaromíra Nohavicu, Hanu Maciuchovou, Iva Šmoldase a další.

Dušan Vančura chystá dva narozeninové koncerty v pražské Lucerně. Foto: Pavla Hartmanová
Dušan Vančura: Obraz plného Václaváku viděného z výšky mám dodnes před očima

Podle čeho jste si hosty vybíral?

Jsou to přátelé, buď blízcí rodinní, anebo takoví, které jsem potkal na své muzikantské cestě a padli jsme si do oka.

Kdy se zkřížily vaše cesty s Jaromírem Nohavicou?

Známe se desítky let. Začínal v osmdesátých letech a už tehdy jsem byl jeho tvorbou okouzlen. Vždy jsem ho velmi uctíval a on mě také respektuje. Řekli jsme si to.

Zajel jsem za ním před několika měsíci na koncert v Táboře, pozval jsem ho do Lucerny a on bez velkého rozmýšlení souhlasil. Trochu jsem se začal o jeho účast bát, když jsme přidali odpolední koncert, ale on mi řekl, že určitě přijede na oba. Nakonec mi odsouhlasil i to, že na místě může točit televize. Takže jestli chcete znát náš vztah, je takový.

Přál byste si mít na svých výročních koncertech někoho, kdo už není mezi živými?

To jste mi nahrál. Chtěl bych tam mít Wabiho Daňka, který hrál dvacet let mou písničku Dezertér. Na písničkářské scéně byl mimořádný úkaz, byl ve všem naprosto autentický. Napadlo mě, že by bylo hezké, kdyby mi Dezertéra mohl v Lucerně zahrát, ale nestačil jsem mu to už ani říct.

V době, kdy se rozhodovalo o mých koncertech, což bylo loni v létě, na tom už byl velmi špatně. Franta Nedvěd, který měl narozeninové vystoupení v Lucerně loni v září, ho měl dokonce na plakátech. Ani tam už ale Wabi nezahrál.

V Lucerně jsem chtěl mít ještě jednoho člověka. Když jsme se Spirituál kvintetem hrávali s ruskou písničkářkou Žannou Bičevskou, doprovázel ji její manžel, klavírista Valentin Zujev. Byl to arménský Žid, nesmírně chytrý, vtipný a přátelský člověk, se kterým byla radost pobýt.

Foto: Pavla Hartmanová

Později se se Žannou rozvedl, vzal si jednu ruskou novinářku a odstěhovali se do Berlína, kde učil a hrál. Tehdy jsme se ztratili a šestadvacet let se neviděli.

Loni jsem ale našel jeho jméno na Facebooku, a tak jsem mu napsal a pozval ho. Byl nadšený a těšil se. Současně mi ale prozradil, že by potřeboval víc sil, protože je nemocný. Po nějakém čase mi napsal, že mu lékaři zjistili rakovinu žaludku, která se nedá operovat. Přesto slíbil, že udělá všechno pro to, aby přijel. Za čtrnáct dnů jsem však dostal od jeho ženy Larisy zprávu, že zemřel.

Narodil jste se v Užhorodu na Ukrajině. Vstoupil vám tamní folklór do hudebního cítění?

Ono je to trochu jinak. V Užhorodu jsem se narodil, ale kořeny tam nemám. Moji rodiče jsou Moraváci a táta se dostal na Podkarpatskou Rus proto, že u nás ve třicátých letech v hospodářské krizi jako právník nedostal místo. Naskytlo se mu až na zemském soudu v Užhorodu, a tak vzal mámu a odjeli tam.

Já tam přišel na svět, a když mi byly dva roky, byla podepsána mnichovská dohoda s tím důsledkem, že Podkarpatskou Rus zabrala maďarská armáda. A tak jsme museli odjet zpět. Žil jsem tedy dva roky v Užhorodu, ale mé genetické kořeny nemají s tím krajem nic společného.

Vrátil jste se tam někdy?

Vždycky jsem si říkal, že to udělám. Pořád jsem to ale odkládal, až jsem to odložil úplně. Víte, citový vztah k Užhorodu nemám. Mám jen vědomí o tom, že je to krásný kraj, ve kterém žijí krásní lidé.

Kdy jste si v životě uvědomil, že hudba je krásná a bude vás provázet?

Na přesný okamžik si nevzpomenu, ale od mládí jsem věděl, že s ní budu mít něco společného. Když mi bylo šest, zapsali mě rodiče na hodiny klavíru. Bylo mi ale jasné, že budu muset vytrpět nepříjemnosti cvičení i dril, a vztah k hudbě jsem si ještě příliš hluboký nevypěstoval. Přišlo to později, když jsem hrál víc a víc, začal si kupovat desky a poslouchal rádio. V tom čase už jsem byl hudbou pohlcen.

Učil jste se hrát na klavír, ale ve Spirituál kvintetu hrajete na kontrabas. Jak k tomu došlo?

Kontrabas na mě v podstatě zbyl. V kapele nebyl nikdo, kdo by na něj hrál, a tak kapelník Jiří Tichota řekl, ať se to naučím. Nikdy jsem se to pořádně nenaučil, přesto se mi dostalo označení kontrabasista.

Pokud vím, zpočátku jste nebyl členem Spirituál kvintetu, v letech 1964 až 1969 jste s ním pouze spolupracoval…

Občas jsem v něm zaskakoval, protože jsem vždycky byl schopen rychle se naučit hrát nějaký part. V roce 1969, kdy se v bouřlivých letech dával Spirituál kvintet znovu dohromady, jsem do něho ale vplul jako regulérní člen. Do té doby jsme byli členy Vysokoškolského uměleckého souboru, scházeli jsme se v jeho klubovně a dělali jsme strašné věci.

Strašné věci?

Zpívalo se, hulákalo, vymýšleli jsme pitomosti, vládla studentská recese, zkrátka jsme se bavili a žili hudebním životem. Já tenkrát bydlel v Praze na vysokoškolské koleji čili mi bylo jedno, kdy se v noci vrátím. Někdy jsem v té klubovně spal, většinou ve futrálu na basu.

V roce 1960 založili Jirka Tichota, Ivo Mach, Miroslav Keller a Miloslav Kastelovič Spirituál kvartet. Já jim to strašně záviděl, protože byli už na začátku velmi úspěšní. A tak jsem založil Antikvartet, ve kterém byli také členové Vysokoškolského uměleckého souboru. Tolik se nám nedařilo, ale zpívali jsme veřejně a fungovalo to. Potom odešel Keller ze Spirituál kvartetu do Dánska a Tichota mi jednoho člena přetáhl k sobě. Následně odešel Mach a Tichota mi přebral dalšího. V Antikvartetu jsme zbyli jen dva, fungovat jsme nemohli. A tak jsem se pak ke Spirituál kvintetu trochu vnutil.

Foto: Pavla Hartmanová

V roce 1990 jste vystoupili na Václavském náměstí u příležitosti setkání prezidentů Václava Havla a George Bushe. Proč prezident Havel pozval právě vás?

Václav Havel byl s naším kapelníkem Jiřím Tichotou ve Skautu, takže se znali z klukovských let. Naše písničky byly později zčásti chápány jako protest vůči tehdejšímu establishmentu, bylo to cílené. V roce 1989 se během sametové revoluce zpívaly mezi studenty, což Václav Havel vnímal. V listopadu 1989 tedy pozval Spirituál kvintet, aby zazpíval na balkónu Melantrichu na Václavském náměstí. Musím říct, že ten obraz plného Václaváku viděného z výšky mám dodnes před očima.

V roce 1990 jsme oslavili třicet let koncertem v pražské Lucerně. Havel na něj přišel, po koncertě s námi poseděl a i díky tomu jsme zůstali dál v kontaktu. Asi dvakrát nás pozval zahrát do Vladislavského sálu Pražského hradu na státnické akce. Cítili jsme se tam sice trochu nemístně, ale byli jsme nadšeni. No a pak přišlo pozvání zahrát na Václavském náměstí při návštěvě prezidenta Bushe.

Byl jste vždycky ve Spirituál kvintetu šťastný?

To je delikátní otázka. Byly chvíle, kdy jsem byl velice šťastný, byly i chvíle, kdy jsem se sám sebe ptal, jestli jsem ještě pořád šťastný. Tak je to ale v každém uskupení, s postupem času se občas nahromadí problémy, které je třeba řešit. Vždycky to ale dopadlo tak, že má odpověď zní – ano, pořád to stojí za to.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků