Domi z kapely We Are Domi: Dělá mi radost, když můžu dělat radost

Stoprocentně ano. Byla to pro nás půlroční vysoká škola, na které jsme se měli možnost naučit spoustu věcí. Třeba jak pracovat pod tlakem, jak vystupovat na velké scéně, protože nikdy předtím jsme na větším pódiu nehráli, jak se na ní pohybovat, jak fungovat v týmu a podobně. Jsme nezávislá kapela, nikdy jsme žádný doprovodný tým neměli, maximálně manažera, který nám sháněl koncerty.

Nikdy jsem také nepřikládala důležitost vystupování před médii a moji kolegové v kapele na to nebyli zvyklí vůbec. Většinu rozhovorů jsem totiž poskytovala já. I to jsme se díky Eurovizi naučili dělat lépe. Za těch šest měsíců jsme se naučili to, na co bychom při běžném fungování potřebovali několik let.

Ano, několik. Vždycky jsme chtěli být kapela, která bude hrát ve světě, nejenom v České republice, kde momentálně všichni žijeme. Díky Eurovizi jsme získali nové posluchače v mnoha zemích a věřím, že když teď budeme hrát v zahraničí, lidé na nás přijdou, protože už nás trochu znají.

Není pro mě vůbec důležité, že jsme skončili na dvaadvacátém místě. Naším cílem bylo dostat se do finále a tam dobře zahrát, abychom naší muzikou oslovili co nejvíce lidí. To se povedlo, takže na nás žádná deprese nepadla.

Zkušení lidé z našeho eurovizního týmu nám říkali, abychom se připravili na to, že po skončení soutěže může přijít. Souvisí to prý s tím, že soutěžící pracují šest měsíců naplno, získají fanoušky, v jejich zemi i jinde je o ně zájem, a pak to skončí. To musí být šok.

Může se to stát komukoliv, třeba to přijde ještě i na nás. Po návratu z Turína jsme si dali krátký relax a teď poměrně hodně koncertujeme. Máme v průměru tři vystoupení týdně.

Jediné, co mi během Eurovize chybělo, byla tvorba. Normálně skládáme každý týden, kvůli přípravám na Eurovizi to ale nešlo. Teď už jsme zase v normálu.

Možná ano, je to znát na koncertech. Nedávno jsme vystupovali na festivalu Rock for People v Hradci Králové a já si všimla, že když jsme začali hrát naši eurovizní písničku, lidé zvedli mobily a natáčeli si ji. Rozhodně to ale s naší popularitou není takové, jak ji prožívají účastnící Eurovize třeba v Anglii či ve Španělsku, zemích, kde je o tuhle akci velký zájem a je velice sledovaná.

Musím říct, že můj cíl není být populární ve smyslu, že mě budou lidé zastavovat na ulici. Myslím si, že po tom netouží ani moji spoluhráči. Priorita je, aby lidé poslouchali naše písničky. Osobní popularita je pro mě v preferencích někde na pátém až šestém místě.

Jsme ve stádiu, kdy máme schůzky s lidmi, kteří by nám mohli pomoci hrát v Evropě. Máme teď dobrou mezinárodní sledovanost a nechceme tu šanci propásnout. Hledáme správného člověka, který nás v tom dokáže posunout, jenž je schopen fungovat nejenom v Čechách a na Slovensku, ale i v zahraničí. Máme plán, ale nechci ho zatím prozrazovat.

Jsme v kontaktu s několika lidmi, s některými jsme se seznámili už na koncertech, které jsme absolvovali před semifinále v Turíně. Hodně jsme se spřátelili s německým zpěvákem Malikem Harrisem, polským Ochmanem, estonským Stefanem či s makedonskou zpěvačkou Andreou. Jsme v kontaktu a doufáme, že se někdy potkáme na nějaké jiné akci. Společnou tvorbu ale zatím nechystáme.

Pořadatelé nám řekli, abychom se všichni chovali ohleduplně, protože tu covid pořád je. Bylo to sice volnější než loni, každé tři dny jsme se však museli testovat. Naše kapela byla docela v klidu, protože jsme všichni měli covid dva měsíce předtím, než jsme na soutěž odletěli. Nestresovali jsme se, ale byli jsme ohleduplní. Když bylo pohromadě víc lidí, nosily se roušky.

Někteří účastníci to brali klidně, jiní víc vážně. Chtěli jsme se například potkat s řeckou zpěvačkou Amandou Georgiadi Tenfjordovou, která je původem z Norska, stejně jako kluci z naší kapely. Ale omluvila se s tím, že se s námi sejde až po semifinále. Bylo to kvůli covidu.

Tohle byla věc, která mě fascinovala. Scéna byla předělaná vždy strašně rychle. Měli jsme první generální zkoušku na semifinále, dohráli jsme a všichni jsme v tu chvíli byli u sebe, protože taková byla choreografie. Byl to hezký moment.

Jakmile ale na pódiu zhasla světla, vyběhlo asi patnáct techniků a začali scénu přestavovat. Každý přesně věděl, co má dělat, a všichni nás pobízeli, abychom šli stranou. V jednu chvíli do mě jeden z nich málem plnou rychlostí narazil a já jsem musela udělat takový matrix, abych se mu vyhnula.

Při tom ale byli všichni velmi slušní a vlídní. Při další zkoušce jsme měli na konci písničky technický problém s odposlechem. Když jsme dohráli, zvukaři se nám omluvili a řekli nám, ať si dáme ještě jednu zvukovku, protože tím, že nefungovalo všechno, jak mělo, nám neumožnili udělat ji stoprocentně. A to se ve všem dost spěchalo.

Naprosto. Jsem rozhodnutá udělat všechno pro to, abychom zase jednou vystupovali na tak velké scéně jako na Eurovizi, aby se naše hudba dostala k co nejvíce lidem a aby je naše písničky zaujaly.

V Turíně v hale zpívalo naši písničku sedm tisíc lidí. Je logické si potom říct, že tohle chceme dělat pořád. Velmi nás to motivovalo. Dělá mi radost, když můžu dělat radost někomu jinému. A bonus je, že to můžu dělat hudbou.

Hodně koncertujeme a pracujeme na tom, abychom mohli hrát i v Evropě. V srpnu vydáme nový singl a potom už bychom chtěli vydat minialbum. Žádné jsme dosud nenahráli hlavně kvůli tomu, že jsme na to buď neměli peníze, anebo do toho vstoupil covid a my usoudili, že ještě počkáme.

Singlů už ale bylo dost, je čas na ípíčko. Na devadesát procent bychom ho měli stihnout vydat ještě letos.