Děvčátko v cudzom mestě

Scénárista a režisér v jedné osobě Benjamin Tuček nám vypráví příběh tří dnů a nocí v panelákové- ač barevné, přesto šedi pražských periferních sídlišť vnímaný očima "ještě-děvčátka" Emy, Slovenky na prahu dospělosti, která se podle všeho teprve nedávno ocitla v "cudzom mestě". Nejvíc ze všeho touží po tom nalézt šťastný způsob bytí v pochmurném prostředí, a to nejen pro sebe, ale i pro svou matku. Film Děvčátko je zahuštěn vztahovými propletenci, které dokreslují všudypřítomné hledání citu a lásky, jako prostředku k překonání lidské vykořeněnosti v neznámém a anonymním prostředí. Ema se tak během krátkého časového úseku nejprve rozchází s floutkem Viktorem, který skončí shodou fatálních náhod v náručí její osamělé matky. Vystopuje pubertální vztah budoucího pilota Karla a kadeřnice, do kterého nezvána vstupuje, svedena jí tak dobře známým neštěstím opuštěných, aby záhy zjistila, že sice pomohla, ale dál už pro ní místo není. Až si na jedné ze svých nočních toulek po opuštěných sídlištích naplní svůj sen, když v taxikáři bez taxíku, který její noční toulky párkrát osudově přetne, najde otce jako symbol nedosaženého, nicméně životně nezbytného smyslu života, který je podle všeho i pravým důvodem všudypřítomného hledání "děvčátka".

Sami tvůrci Děvčátko označili za generační film evropského typu a svou ambici být odrazem stavu dnešních děvčátek a chlapců podpořili tradičními obrazy nejen z jejich života, ale i ze života jejich rodičů, kteří představují nevkusnou, v krizi se zmítající střední generací, jež pozbyla nejen smysl manželství, ale i smysl života. Termín tradiční obrázky použijme proto, že právě tyto motivy jsou v posledních letech v českém filmu více než časté, jsou jakýmsi klišé, které jakoby mělo přispět k větší "opravdovosti" filmu, k přizpůsobení domnělému vnímání současné generace. V Děvčátku můžeme vidět obkreslené drobnosti, které známe ze Samotářů, či Návratu idiota, jako záběry dvojice sedící na zídce, popř. na střeše domu , jež právě našla chvilkové souznění a harmonii ve věcech kolem nás, či obraz upadlého tanečního večírku, který prvoplánově útočí na bránice diváka líčením trapných proslovů country kapely a účastníků zábavy. Jedná se o osvědčené recepty, které jsou nám více než povědomé, a které neoplývají novátorstvím.

Scénář filmu je komplikovaný a zhuštěný. Prostor k rozehrání v něm nacházejí i epizodní postavy, které se s hlavními hrdiny filmu potkávají a míjejí v poměrně skoupé paletě prostředí- paneláky, sekáč, kulturák. Zhuštěnost dospívá k tomu, že se postavy podezřele náhodně vyměňují ve vteřinových intervalech a je neuvěřitelné a s podivem, jak jim od scénáristy předepsané výměny na scéně hezky vycházejí. V klubku příchodů a odchodů na toaletu a jinam se divák cítí poněkud chaoticky a ztrácí orientaci v logické stavbě příběhu. Jako vodítko v chronologii může sloužit průběžně zkracování vlasů hrdinky, které ale ztrácí průkaznost v momentě, kdy ke konci filmu sedí u čaje s taxikářem a má sestřih, který poukazuje na první polovinu filmu. Pravdou je, že se tak hrdinka objeví jen v jediném záběru a je proto možné, že se jedná o nepatrnou střihovou chybu.

Představitelky obou hlavních postav Emy a její matky jsou ve filmu i ve skutečnosti Slovenky. Společná jitra, která si pravidelně užívají nad hrnkem kakaa, jsou pokaždé provázena tóny Žbirkovy Atlantidy, která podtrhuje nejen moment hledání ráje, které kdysi bylo a možná ještě někdy bude, ale naráží také na jakýsi česko-slovenský rozměr filmu. Nedá se ale říci, že by národová souvztažnost byla pro film určující. Je spíše náhodná a tento fakt potvrzují i slova režiséra Tučka, který po premiéře přiznal, že výběr Slovenky Doroty Nvotové za hlavní postavu Emy byl nahodilý a kvůli ní byla narychlo obsazena do role její matky také Slovenka- herečka a šansoniérka Jana Hubinská. Roli osudového otce v černých brýlích a odrané kožené bundě si zahrál Ondřej Vetchý, v epizodní roli svobodné matky Marie se představila Tatiana Vilhelmová. Filmová Ema Dorota Nvotová není sice profesionální herečka, ale ke kumštu má blízko, protože vyrostla v rodině herečky Anny Šiškové a režiséra Juraje Nvoty a na plátně se neobjevuje poprvé. Zahrála si už v Šulíkově filmu Orbis pictus, či v Šteindlerově Perníkové věži.

Celý film prostupuje motiv cesty a hledání, které jsou podkresleny citlivě vybíranou muzikou, jež osciluje mezi výše uvedeným Žbirkovým hitem, přes Ecstasy of Saint Theresa až k Penerům strýčka Homeboye. Tvůrci filmu připravují soundtrack, který by měl v brzké budoucnosti vyjít. Právě ona cesta odnikud nikam podbarvená zvuky výrazné a zajímavé hudby vyvolává dojem hudebního klipu, který zesvižní rytmus celého filmu. V neposlední řadě je třeba připomenout, že debutující režisér a scénárista filmu Benjamin Tuček, který v roce 2000 absolvoval scénáristiku na pražské FAMU, společně s debutujícím kameramanem Antonínem Chundelou, který se sice dříve podílel na jedné z povídek Vávrova filmu Co chytneš v žitě, ale celovečerní film si nyní zkusil poprvé, se pustili do výrobního novátorství. Rozhodli se totiž vyzkoušet technologii HDTV CineAlta. Jedná se o přístup, který byl ve střední a východní Evropě nyní vyzkoušen poprvé a kdy se videokamerou vytváří digitální záznam, který filmaře nelimituje množstvím filmového materiálu. Kvalitativní rozdíly jsou ve srovnání s tradiční filmovou technikou nepatrné. "Běžný divák na plátně nic nepozná, záznamová technologie HDTV CineAlta je nejmodernějším a nejvyspělejším formátem digitálního obrazového záznamu," uvedl po premiéře kameraman Antonín Chundela. "Jde vlastně o video, které nahrazuje filmovou surovinu."