Článek
Příběhy dnes známé z mnoha historických studií i vzpomínek obětí z průběhu holokaustu popsal tehdy Kraus i s konkrétními tvářemi zločinců. Jako příslušník prvního transportu do nově budovaného Terezína hleděl do tváře nejen jeho prvnímu veliteli z Waffen SS Siegfriedu Seidlovi, ale i „Lagerinspektorovi“ SS Karlu Bergelovi, jenž organizoval popravy. Nebo Adolfu Fišerovi, terezínskému vězni, který je jako kat prováděl.
Jde o Krausovo svědectví z první ruky, když tento vězeň číslo B 11.632 při útěku z Glivic přes Katovice, Užhorod a Budapešť domů věnoval chleba z polních pekáren rudoarmějcům a žebrajícím starým Němcům a Němkám.
„Řekl jsem si kdysi, že dostanu-li se jednou ven za dráty, budu je zabíjet. Neudělal jsem to. Dal jsem jim přesto, že toho nezasluhují,“ svěřil se.
Škoda snad, že editoři u tohoto druhého svazku Krausovy tvorby, vydaného po souboru Povídek ze Svrabové čtvrti, doplnili každou, i tu nejmenší kapitolu mnoha věcnými vysvětlivkami osob a dobových výrazů. Mohli je zařadit na konec, kde jsou další vysvětlující přílohy. Z působivé reportážní knihy se tak stala spíš komentovaná encyklopedie událostí. I tak bylo vydáno mimořádné dílo mimořádného člověka.