Článek
Pro skalní „depešáky“ může být Delta Machine dlouho očekávané a vymodlené album, pro jiné je to jen jedno ze stovek CD, které na nás hudební průmysl chrlí. Vynechme řečičky o kultovnosti a pojďme rovnou k věci.
Nové album začíná ne úplně libozvučnými ruchy, není se však třeba obávat, že se z DM stala neposlouchatelná alternativa - se zpěvem nastoupí melodie 100% popová a Welcome to My World tak slušně navnadí k dalšímu mainstreamovému poslechu. Další brumlání a pípání nás čeká v Angel, která se pomalým jakoby kodrcavým tempem propracovává přes syntezátory k brit-popovému refrénu.
Skladba Heaven už je čistá líbivka a nejméně originální věc na albu. Dalo by se říct, že napodobuje notoricky známý hit Feelin Good od Niny Simone, stačí si jen odmyslet aranž. Pak ovšem překvapí dost těžko poslouchatelná My Little Universe, což je v podstatě jen elektronický rytmus a Gahanovo recitování. Nemá jasný úvod či vrchol, nemíří to nikam, jen se to rozplyne v pazvucích. V Soft Touch-Raw Nerve se DM předvedli jako skoro-rockeři a dojemná je balada The Child Inside.
Jako celek jde o album nepřeplácané a docela stravitelné i pro „nedepešáky“. Utvrzuje v tom, že Depeche Mode nemusí být zrovna geniální skladatelé a jsou rozhodně velcí zvukoví hračičkové, kteří se rozhodli nedělat ze sebe mladé a raději zůstat bezpečně zapouzdřeni ve své éře.