Článek
3D (vlastním jménem Robert del Naja), Daddy G (Grant Marshall), DJ Mushroom (Andrew Vowles) se dali dohromady v Bristolu v roce 1987. Jejich pomalé-kolébavé tóny vyvolaly začátkem devadesátých let zemětřesení. Skvělé, na samplech postavené desky Blue Lines (1991) a Protection (1994) daly taneční scéně totiž nový, žánry křižící styl - trip hop.
Škatulkování se vyhýbají
Sami se k němu ale nikdy nepřihlásili: novinářským škatulkám uhýbají, jako to jen jde. Jisté je, že připravili cestu hned několika úspěšným kapelám. Bez jejich vlivu by asi zcela jinak zněla hudba skupin Sneaker Pimps, Portishead nebo úspěšné soulpopové trojice Morcheeba. I když kapelu dnes tvoří jen zpívající-rapující dvojice 3D a Daddy G obklopená hostujícími hudebníky, jejich desky nepřestaly být zajímavé.
Na albu Mezzanine (1998) se od tanečních linek posunuly k temnému alternativnímu rocku. Písničky ovládla kytara, jako host na desce zpívá třeba Elizabeth Fraser z Cocteau Twins.
Také na letošním, jak hudebně tak pocitově velmi temném albu 100th Window (Sté okno) mají Massive Attack zajímavé hosty - třeba zpěvačku Sinead O"Connorovou, která je spoluautorkou třech skladeb.
Desku natáčel jen 3D, Daddy G si vybíral volno. Proč? "Vzal jsem si mateřskou dovolenou. Hudba a šoubyznys zaberou moře času, ale já nechtěl, aby dítě zažilo to, co jsem zažíval já sám. Pocházím z hodně chudé rodiny, z pěti sourozenců. Máma musela pořád tvrdě makat. A na mě dohlíželi sousedé. Tak jsem si vzal rok volno a staral se o dítě," řekl Daddy G nedávno na festivalu Creamfields u Roudnice nad Labem, kde Právu poskytl exkluzivní rozhovor.
Když se podíváme na vaše desky od první Blue Lines po poslední 100th Window, tak se na nich odpoutáváte od samplování a používáte stále více živých nástrojů, ale také se propadáte do stále většího smutku, skepse, možná deprese. Čím to?
Deprese? Nevím, možná to je jen váš subjektivní názor. Se smutkem bych trochu souhlasil. Naše hudba je přemýšlivá. Nehrajeme zrovna písničky, které vás zvednou z křesla a přinutí tancovat. Tak tomu nebylo ani na naší první desce Blue Lines. Spíše jdeme opačným směrem. Raději přemýšlíme, než trsáme. Blue Lines je antitaneční deska. I další jsou antitaneční. Ale proti taneční scéně nic nemám, sám vystupuju jako DJ, a úkol DJe spočívá v tom, aby lidi tancovali. Ale ve studiu se snažíme přesně o to opačné.
Mluví se o tom, že taneční scéna, symbol devadesátých let, má už svůj zenit za sebou, že éra kultu DJe a bezstarostných techno parties pomalu končí. Všímáte si toho?
Ano. Je to tím, že nikdo nepřichází s něčím novým. Není tu nic originálního, jen kopie za kopií. A to jak v taneční scéně, tak třeba v hip-hopu, který miluju - poslouchal jsem teď třeba německý hip-hop a není to nic jiného než kopie amerického. Jediná deska, která mě skutečně dostala, pochází od projektu The Streets. Je velmi anglická - zpívá o našich rybách a hranolkách, toulání po ulicích anglických měst a podobně.
Jak moc jste angličtí vy?
To je těžké. Vyrostli jsme sice v anglickém kultuře, ale každý z nás pochází z trochu jiného prostředí. Rodiče našeho zpěváka 3D jsou Italové, moje rodina pochází ze západní Indie. DJ Mushroom, který od nás před časem odešel, má kořeny v jižní Africe. Naše kapela je jako kotel, ve kterém se vaří a mísí nejrůznější vlivy.
Když vypukla první válka v zálivu, vaše skupina si změnila název z Massive Attack (česky Masivní útok) na Massive. Proč? Z protestu proti válce?
Protest to úplně nebyl. Tenkrát jsem stáli na úplném začátku a BBC během války v zálivu vymyslela hloupé nařízení, kterým zakázala pouštět jakoukoliv písničku nebo kapelu, která už svým názvem vyjadřuje nějaký postoj k válce. A my se zrovna snažili prosadit, zrovna jsme vydali desku, kterou jsme skutečně chtěli vydat, takže jsem udělali tenhle kompromis. Nechtěli jsme čekat, až válka skončí.
"Neměj strach, otevři pusu a řekni / řekni, co ti zpívá tvoje duše / tvoje mysl se nemůže změnit / Dokud ji k tomu nevyzveš," zpívá irská zpěvačka Sinead O"Connorová ve vaší skladbě What Your Soul Sings. Má se umění s politikou vůbec spojovat?
Nejsem moc pro míchání politiky a hudby, když to vyznívá příliš přímočaře a jednoznačně. Spíše jsem pro náznaky. Nikdy jsme nepsali přímočaré protiválečné skladby, kterých se minulý rok ve světě tolik urodilo. To téma se u nás objevuje, ale až v druhém plánu. Na prvním místě je stále hudba. A v textech osobní reflexe a příběhy.
Politické názory se pro některé umělce staly součástí image. Třeba Madonna, ta dokázala skvěle marketingově využít války v Iráku při prodeji posledního alba.
Když jsem byl mladý, nenáviděl jsem hudebníky, kteří se oháněli politickými postoji a prohlášeními. Přišlo mi to strašně naivní. A ani dnes si nemyslím, že bychom měli nést nějaké poselství, že bychom se z hudebníků nebo umělců měli změnit v politiky. Máme tu sice pozitivní příklady - třeba Bob Geldof nebo Bono z U2, kterým se skutečně podařilo upozornit na problémy chudoby v zemích třetího světa a lidé tak možná alespoň tuší, co se tam také děje. Ono je totiž dobré přinutit lidi občas myslet. Ale vezměte si nyní třeba Arnolda Schwarzeneggera, který se chce stát kalifornským guvernérem. To je přece směšné.
Proč?
Snaží se oslovovat lidi nejen jako herec, ale snaží se je přesvědčit také o tom, že je politik, který se o ně stará. Přitom jde jen a jen o jeho seberealizaci. Když si nějaký umělec stoupne na stupínek a začne kázat o politice, řeknu si: buď zticha! To si z nás děláš blázny? Když nejsi seriózní jako člověk, jak můžeš být seriózní jako politik? Navíc - vy se nikdy doopravdy nedozvíte, co Madonna skutečně chce, co sleduje, se ji opravdu líbí, protože všechno se dozvídáte jen přes média. Takže se s těmi lidmi nemůžete ani pořádně identifikovat. Role médií je vůbec zajímává: jak se může někdo snažit vést lidi, když je sám veden někým jiným?
Na vašem posledním albu 100th Window je skladba s názvem A Prayer For England (Modlitba za Anglii). Pod premiérem Tony Blairem se houpe křeslo, v zemi vládne nespokojenost. Odkud to pramení?
Když byl Tony Blair zvolený za premiéra, bylo s tím spojené mnoho očekávání. Že bude skutečně mluvit za obyčejné lidi, že pomůže těm průměrným, že rozbije tu zastaralou britskou společenskou hierarchii, že naruší ten systém společenských tříd. Ale přišlo zklamání. Tony Blair se chová jako konzervativec - jen je oblečený v jiném kabátě.
Cítíte nějakou šanci na změnu?
Moc ne. Je těžké změnit politiku země, když země moc nefunguje. A Británie moc nefunguje. Abych byl upřímný, lidé u nás nejsou dostatečně flexibilní, aby vstoupili do politiky a něco skutečně změnili. Takže je jednoduché v politice sázet na pořád stejné principy.
Na obří obrazovce, kterou s sebou vozíte, se během koncertu objevují informace a čísla o tom, kolik vydá americká vláda na školství a kolik na zbraně, kolik půdy a lesů denně zmizí z naší planety. To nejsou politická poselství?
Myslím, že ne úplně. Jsou to nejrůznější informace - sociálně-politické, ekologické i třeba turistické. Myslíme, že mnoho lidí ta čísla vůbec nezná, protože nemá čas sledovat, co se na světě děje. I proto nás baví hrát živě. Nejde jen o to, že koncerty pomáhají prodeji desek. Je pro nás nesmírně důležité být právě v kontaktu s publikem. Pomocí obrazovky s ním navíc komunikujeme v jejich vlastním jazyce. Živé hraní je pro nás ale důležité i z jiného důvodu: je to šance nově interpretovat staré skladby.
Jaké poselství tedy vysílají Massive Attack?
Zpíváme sami o sobě. O našich slabostech, o chybách, které děláme a které sami na sobě vidíme.
Každého z vás inspirovala trochu jiná hudba - možná proto jsou nahrávky Massive Attack tak pestré. Jaké jsou ale vaše mimohudební inspirace? Ovlivnila vás třeba literatura?
Za život jsem přečetl jen asi tři knihy. Na tuhle otázku jsem špatný člověk, musel byste se zeptat zpěváka 3D. Určitě nás ale ovlivnily mraky filmů. A také výtvarné umění - první kontakt s diváky je přece vždy přes plakát nebo obal desky, takže si na tom dáváme hodně záležet. Já ale vyrůstal hlavně na hudbě: rock"n"rollu, rhythm"n"blues, hip-hopu. Žiju muzikou, ne tolik příběhy a texty. Nemám třeba vůbec žádné sny. Fakt - nikdy v životě se mi nic nezdálo.