Článek
Tvrdíte, že mandolína je nejméně efektivní způsob, jak dostat ze dřeva zvuk. Proč ji tedy máte rád?
Mám k ní podobný vztah, jako má většina lidí k hlasu, kterým hovoří. Většinou jim nevadí a berou ho takový, jaký je. Člověk ho moc neovlivní a obvykle ho ani nemiluje, ani mu nepřipadá hrozný. Je to jednoduše váš hlas. A já takto vnímám i mandolínu.
Když jsem byl malý, okouzlil mě jeden hráč na mandolínu spíš než mandolína samotná. Byl jím John Moore. Chtěl jsem být jako on, proto jsem začal hrát právě na tento nástroj už jako dítě. Nemám pocit, že ten nástroj je lepší než ostatní. Je to jen nástroj. Znám ho už tak, že jsem si vědom jeho chyb a omezení. Neustále pracuji na tom, abych přišel na to, jak je obejít.
Máte pocit, že už jste na mandolínu vyzkoušel hrát všechno?
Vždy bude co objevovat. Zrovna nyní zkouším nějaké nové techniky hry. Neustále slyším ve své hlavě zvuky a snažím se jich dosáhnout v realitě. S mandolínou mám trochu komplikovaný vztah, protože se někdy chová jako překážka mezi mou představivostí a skutečností. Mé neustálé snažení spočívá v tom, že se snažím tu překážku překonat a stvořit hudební svět, který se odehrává v mé hlavě. Hra na nástroj není cíl, je to jen prostředek, který pomáhá zhmotnit vaše vize.
Chris Thile.
Podaří se vám vždy nakonec ten zvuk, jenž máte v hlavě, z nástroje vyloudit?
Vždy se snažím soustředit na ty zvuky, které se zdají nejzajímavější. Myslím, že to je princip kompozice – umíte si živě představit hudební kus, který jste nikdy předtím neslyšel, a realizujete ho. Nicméně výsledek bývá setkáním vaší imaginace s tím, co jste doopravdy schopen vytvořit. Někdy je to zklamání, protože to není takové, jak jste si přál, ale někdy je to ještě lepší. Navíc když se bavíme o Punch Brothers, jde o spolupráci čtyř různých myslí. Naše nápady na sebe narážejí a někdy vznikne něco nového, co by vás samotného v životě nenapadlo.
Co na svých spoluhráčích nejvíc oceňujete?
Neztrácejí ze zřetele, co je pro hudbu důležité. Já se občas ztrácím v hudebním snění nebo se zaseknu na jednom detailu, a nakonec složím muziku, která je zajímavá jen pro mě. Společně se nám lépe daří nezapomínat na celek. Každý z nich má navíc silné stránky, které já postrádám a obdivuji. Kytaristu Chrise Eldridge charakterizuje neutuchající zvědavost, houslista Gabe Witcher má až fyzický vztah k hudbě, Noam Pikelny je jako šílený vědec zkoumající banjo a basista Paul Kowert je stoprocentně muzikální, jeho přístup je čistý.
V létě jste vydali páté studiové album All Ashore. Co bylo na jeho vzniku jiné než u předchozích nahrávek?
Nahrávání se od předchozích lišilo hodně. Zaprvé jsme si ho sami produkovali. Líbí se mi, že na albu slyšíte představu nás samotných o naší hudbě. Mezi mnou, kapelou a posluchačem není nárazník. Zadruhé mám pocit, že jsme se při skládání posunuli na vyšší úroveň vědomí. Už nešlo tolik o kombinaci našich vizí, namísto toho vznikaly vize kolektivní.
Na sociálních sítích jste vyjádřili radost z toho, že před vydáním alba nenastal kolaps civilizace. Šlo jen o nadsázku, nebo je to spojené i s myšlenkami písní na desce?
Částečně jde o vtípek našeho banjisty, nicméně některé texty na albu opravdu odrážejí zmatek, jenž nás všechny obklopuje. Svět je velmi vrtkavý, a myslím, že to ovlivňuje veškeré lidské interakce, ať už jde o profesní, nebo osobní vztahy. A vztahů v tomto politicky chaotickém světě se album dotýká.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: