Český kouzelník Ondřej Pšenička: Jediné, co potřebujete, je chuť

Jeden den jsem se ráno probudil a chtěl jsem být kouzelníkem. Nevím, jestli jsem předtím nějakého viděl v televizi, nebo jsem dostal nějaký kouzelnický set. Proběhlo asi více událostí, ale přišel jsem za maminkou, řekl jí, že bych chtěl kouzlit, a jestli neví v Praze o nějakém kouzelnickém kroužku.

Dlouho jsme žádný nemohli najít. Nakonec jsme měli štěstí, protože má tetička ze Železného Brodu pracovala na odboru kultury a znala se s Vladimírem Gernatem, který tam pořádal mistrovství republiky juniorů v moderní magii. Ten nám dal kontakt na Český magický svaz, kde jsem získal spojení na kouzelnický kroužek v Praze 6.

Vedli ho kouzelníci Emanuel Kolenatý a Jiří Valsa, kteří už bohužel, stejně jako pan Gernat, nežijí. Začal jsem do něj chodit v lednu 1996.

V Praze byly v tu dobu dva takové kroužky. Jeden připravoval děti na kouzelnické soutěže, byly vedeny k větším jevištním představením. Ve druhém, jehož jsem byl členem, jsme se učili menší kouzla s kartami, kuličkami, provázky. Byl to spíš takový klub, do kterého rodiče odkládali děti, aby se o ně hodinu a půl nemuseli starat.

Nakonec se ale ukázalo, že být v našem kroužku byla velká výhoda. Když mě totiž někdo požádal, abych mu ukázal nějaké kouzlo u stolu, měl jsem co nabídnout. Děti ze druhého kroužku uměly jen to, co dělaly na jevišti. A já byl historicky jedno ze dvou dětí, které z našeho kroužku šly na soutěž.

Na mistrovství republiky v moderní magii juniorů v Železném Brodu jsem v roce 1997 skončil druhý v kategorii do čtrnácti let. V následujícím roce jsem byl první. Byl jsem ambiciózní, šlo mi to, a hlavně mě to nesmírně bavilo.

Nejdříve jsem se rozhodl studovat v Čechách herectví. Na zahraničních kongresech jsem totiž zjistil, že k tomu, abych byl lepší kouzelník, by stálo za to vzít si herecké lekce. Já to vzal z gruntu a šel jsem rovnou na Vyšší odbornou školu hereckou.

Studoval jsem ji tři roky, a to mě vtáhlo do divadelního světa. Dokonce jsem přestal profesionálně kouzlit a začal jsem se věnovat divadlu. Dostal jsem i hlavní roli v seriálu České televize Poste restante, který režíroval Karel Smyczek a v němž mi maminku hrála Libuška Šafránková.

Potom jsem si řekl, že bych se chtěl herectví naučit ještě lépe, a tak jsem ho v roce 2011 odjel na dva a půl roku studovat na Lee Strasberg Theatre & Film Institute v Los Angeles. Tam jsem se odnaučil to, co jsem se tady naučil.

Učili nás tam, jak nehrát. Zatímco u nás se učí konkrétní herecký systém, tam k nám přistupovali individuálně. Zjistili, jaké máme bloky a přednosti, a snažili se naše osobnosti emocionálně otvírat. Chtěli zkrátka využít to, k čemu jsme měli největší předpoklady.

V hereckém období svého života jsem kouzlit nepřestal. Dělal jsem to ale jenom pro sebe. Kupoval jsem si a četl kouzelnické knížky, vymýšlel si různé triky, jezdil jsem dál na kouzelnické kongresy.

V roce 2015, když už jsem byl zpátky v Čechách, jsem dospěl k závěru, že herecká cesta pro mě nemá takový potenciál jako ta kouzelnická. Přišel jsem na to, že jako herec budu hrát a občas kouzlit. Jako kouzelník budu ale vždycky hrát a vždycky kouzlit. Natočil jsem ještě dva filmy a od herectví úplně odešel.

Ano, pobývám tam tak dva měsíce z roku. Obecně jsem byl několik let vždy půl roku jinde než v Čechách. V Americe jsem se přihlásil do televizní kouzelnické show Penn & Teller: Fool Us. Dva z nejlepších světových kouzelníků, kteří mají v Las Vegas už dvacet let svá představení, si zvou kouzelníky z celého světa a ti jim ukazují své triky. Penn a Teller musí přijít na to, jak je provedli. Pokud na to nepřijdou, vystoupí ten kouzelník v Las Vegas v jejich programu a ještě dostane trofej. Já ji získal třikrát. Na světě jsou jen tři kouzelníci, kteří mají tři trofeje z této show.

Vystupuji také v Magic Castle, což je kouzelnická mekka v Hollywoodu. Jedná se o týdenní angažmá vždy jednou za rok. V tom týdnu odehraju celkem jednatřicet představení, každé trvá dvacet minut, vystupuje se už od dopoledne.

Ano. Chtěl jsem si získat respekt světových kouzelníků. V knížkách je popsaných hodně kouzel, ale největší tajemství vám řeknou kouzelníci přímo, nepíšou je do knih. Neřeknou vám je nicméně, dokud nebudou mít pocit, že jste na úrovni, kdy máte povědomí o tom, jak se ke kouzlům chovat a máte k nim respekt.

Napadlo mě, že bych jim mohl ukázat něco, co neznají. A tak jsem začal vymýšlet věci, na které by nepřišli.

Motýlí karty. Je to karetní sada, ve které je něco, díky čemu se s nimi dají dělat kouzla, která nejsou možná s žádnými jinými kartami na světě. To mi vytvořilo v kouzelnické komunitě dobré jméno.

Ano. Je v nich návod, vysvětlení a to, jak se s nimi zachází.

Ano, ale nedělal bych to. Vydal jsem však už hodně karet a jsou mezi nimi i takové, s nimiž se dá mariáš normálně hrát.

Ano i ne. V českém prostředí to platí, protože kouzelníci mají rádi karty, které jsou vytištěné na kvalitním papíře. V Americe se ale kouzelnické karty prodávají běžně, v podstatě v každé trafice.

David Copperfield vystupoval na pražském Výstavišti s jednou svou show. Protože jsem se už znal s lidmi z kouzelnického světa, byl jsem na tiskové konferenci s ním, na obou vystoupeních a také na večerní after party. Na jednom z těch představení jsem byl vybrán pro jedno ze závěrečných kouzel.

U pódia byla paní, která instruovala lidi, a pamatovala si mě z té tiskové konference. Zeptala se mě, jestli jsem novinář, a já jí řekl, že jsem kouzelník. Předala mě Copperfieldovi se slovy, že jsem upřímný kouzelník, a on mě posadil na židličku, abych se jenom díval, že mě k tomu kouzlu nevyužije.

Na večerní after party si mě všiml a dali jsme se do řeči. Já mu ukázal jedno své kouzlo a on ho neznal. Mluvili jsme potom tak dlouho, až mi zaklepal na rameno bodyguard a řekl mi, že tam nejsem sám.

Bude to představení, na které se budou moci lidé dívat pouze na počítači. A bude nesmírně interaktivní. Virtuální je vlastně proto, že ho jinak nelze udělat. Je v něm spousta kouzel, která pracují s optickým klamem. V několika okamžicích například nebudu k vidění jen jednou, ale vícekrát. V jednom kouzlu dokonce osmkrát.

Tu show jsme s mým kreativním týmem chystali půl roku. Je designovaná přímo pro platformu Zoom. Myslím si, že jen deset procent z ní by bylo možné odehrát naživo.

Vstupenky si může koupit jen třicet lidí. S každým z nich se spojíme a zašleme mu balíček, v němž budou věci, které při sledování show využije, včetně exkluzivních karet tištěných v USA.

Je to především obchod s kartami a kouzelnickými knihami. Prodáváme také potřeby pro kouzelníky. Většinou v obchodě jsem, takže když přijde nějaký zájemce o kouzlení, rád si s ním popovídám.

Já si myslím, že ne. Hlavní je chuť. To je to jediné, co kouzelník potřebuje. Jak začátečník, tak profesionál.