Článek
Jak se vymezujete vůči současné české literární produkci?
Obvykle otevřu knihu, přečtu pár dialogů a vrátím ji na regál. Knížka nemůže v šesti řádkách ukázat všechno. Chci ji poznávat, nechat se vést, být v napětí. Bohužel dnešní česká literatura se odvíjí ze zkušenosti pavlače. Snadné, rychlé vztahy, rychlá řešení, tuctové zápletky. Práce s jazykem nula. O řemesle netřeba mluvit. Je to schéma „koho bych pomluvil“ nebo „vykradl“.
Do toho přicházíte se Zabriským. Proč zrovna teď?
Nacházíme se v bodě zlomu. Lidstvo jako celek ztrácí vládu nad svými věcmi. Demokracie se nacházejí na konci možností. Veřejný prostor je torpédován silovými zájmovými uskupeními, u politiků nevíte, kdo a pro koho hraje. Jsme zmateni. Když si moje prababička sedla na zápraží, nemusel ji nikdo přesvědčovat o tom, že západ slunce, který vidí, je krásný. My sami sebe neustále přesvědčujeme. „Bylo to tak?“ ptáme se na internetu. „Je slunce skutečně tak žluté? Psali to ve Wikipedii? A co říká vševěd Google?“ Jako bychom se potřebovali ujišťovat o realitě. Člověk je nesmírně ovlivnitelný. Podívejte se na technologie, které používáme. Uvědomujeme si vůbec, že všechny zpětně modulují uživatele? Zrada systému, který preferujeme, tkví ve zjednodušování. Všechno získáváme jedním tlačítkem. Je to prima, ale jen do chvíle, než si uvědomíte, jak jsme na věcech strašně závislí. Až si nebudeme umět ani ohřát kafe na sporáku, bude už pozdě. Zabrisky si tyhle věci hlídá. Jezdí otřískaným autem z 60. let, používá staré mechanické přístroje, je glosátorem mizejícího světa.
Jeho svět ale ovládá Hra, která se hraje v Zónách. Ocitáme se podle vás i my uprostřed nějaké hry?
Ale my hrajeme hru. Hrajeme ji každý den, každou vteřinou. Jsou to takové ty denní souboje. Jdete na poštu a už dopředu se klepete: „Mám všechno dobře vyplněný? Zas tam bude ta babizna, která mě minule skalpovala kvůli složence typu C! Přitom jsem měl pravdu. Jakou tedy zvolím taktiku?“ Ale vedle těchto malých rutinních her existují i velké. Jde v nich o člověka, o jeho podstatu. V Zabriského světě jedna z nich ožila, protože lidé jí dali tu možnost. Byli si příliš jisti, že mají všechno pod kontrolou.
Vaši knihu lze číst více způsoby…
Asi jsem moc koukal na Belmonda. Už v devadesátých letech jsem si uvědomil, že tady chybí svižné čtení vycházející z nejlepších tradic české slovní klaunérie. Jsem vychovaný předválečnou firmou Voskovec + Werich a všemi jejími následníky, takže mám blízko k nonsensu, hře se slovy. Čeština je v tomhle úžasný nástroj. Lze ji rozkládat, ohýbat, slepovat – a pokaždé vám vyjdou neskutečné významové souvislosti. Hravost je princip, který je velmi živý. Slovní klaun každý den znovu a znovu jako dítě zkoumá a objevuje základní vztahy mezi věcmi. Co věděl, zapomene. Každé setkání s běžným předmětem je pro něj výzvou k dobrodružství. Nejhovadnější okamžiky prožívá, když ho analyzuje přísně vědeckou metodou. Vzpomeňte si třeba na situaci, kdy se hladový Werich dobývá do granátu, jejž považuje za konzervu, protože si na bedně přečetl Krupp – Essen a podle něj to znamená „jezte kroupy“. Takhle nějak vzniká komično. Slovní klauny sice nahradili baviči, které bych bez uzardění označil idioty humoru, ale naštěstí na ulicích lze posbírat tolik absurdních dialogů, že to snad ani nevadí. Mnoho rozhovorů v knize je doslovným přepisem řečí z ulic.
Zabrisky je nájemný spisovatel. Na objednávku napíše brakový románek nebo scénář k telenovele. Myslíte si, že současné umění vzniká podobným způsobem?
O tom nepochybujte. Umění desítky let odolávalo, než se stalo průmyslem. Vše, co sledujete, je jen povrch. V souvislosti s uměním zapomeňte na svobodu tvorby. Dávno už ztratilo vnitřní sdělení i motivace. Průmysl dodá požadavky, marketing umělce. Je to snadné hlavně pro spotřebitele. Nemusí se trápit tím, jak to který umělec myslel. Osobnosti jsou totiž vyřazeny i se svými pochybnostmi. Design dominuje nad vnitřním sdělením. Podívejte se na mediálně dobře vykomunikovanou výstavu Dekadence v Rudolfinu – to není dekadence, ale perfektně nafocené reklamní plakáty. Obsah nahradila dokonalá technologie. Šok se odehrává snad jen v první vteřině. Následuje pochopení hry a nuda. Tady můžete šokovat už jen zvyšováním litrů krve. Přitom skutečným šokem by bylo, kdyby vystavili třeba jenom jednu malou básničku. Lidi by byli naštvaní, takže by umění konečně začalo zase fungovat. Vyvolalo by emoce a otázky.
Stále se točíme kolem motivu Hry. Zdá se mi, že v dnešních knihách či filmech je představa světa jako hry celkem běžná.
A přitom to není nic nového. Gnostici o tomto pojetí světa hovořili už před křesťanstvím. Teď je to módní, ano. Těší mě, že jsem nástup zachytil. Před deseti lety jsem vydal povídku Zabrisky. Ve stejném roce se objevil Matrix. První díl, který je důležitý, ty ostatní jsou jen výroba peněz. A ještě jeden film z roku 1999 – Hra s Michaelem Douglasem. Oba hovoří o tomtéž jako tehdejší Zabrisky. Účel lidského života je jiný. To, co tady prožíváme, má jiný smysl, než nám je zjevováno. Letošní román Zabrisky, ta druhá spermie ale ukazuje víc věcí. Třeba jak lze onu šílenou Hru uvést do společnosti. Jak je snadné nabídnout lidem výhodu výměnou za ztrátu uvažování. Říká, že všechny ty on-line karty a udělátka slouží ke sběru dat o nás samých. Ukazuje slabiny našich demokratických systémů, a to jsme teprve na počátku dramatických změn. Čeká nás tolik ztrát, že na dvacáté století budeme vzpomínat jako na svobodný ráj. Nezapomeňme, že budoucnost a její možnosti formujeme právě my. To nejhorší, co můžeme udělat, je prostě si na současný stav zvyknout.