Hlavní obsah

Britská skupina Alt-J: Práce na filmové hudbě je složitá

Právo, Šárka Hellerová, Jaroslav Špulák

Koncert britské indierockové kapely Alt-J nadchl v minulém týdnu v Praze téměř pět tisíc diváků. Držitelé prestižní britské ceny Mercury Prize vydali v posledních třech letech dvě oceňovaná alba. Právo mluvilo se zpěvákem a kytaristou Joem Newmanem a klávesistou Gusem Unger-Hamiltonem. Rozhovoru byl přítomen i bubeník Thom Green, leč takřka nepromluvil.

Foto: Jaroslav Špulák, Právo

Alt-J při rozhovoru pro Právo, zleva Gus Unger-Hamilton, Thom Green a Joe Newman

Článek

V roce 2012 jste vydali debutové album An Awesome Wave. Mělo velký úspěch, získalo Mercury Prize. Věřili jste, že má takový potenciál, když jste ho nahrávali?

Newman: Věděli jsme, že jsme udělali nejlepší album, jakého jsme byli schopni. To byl příjemný pocit. Ale myslím, že jsme nečekali, že bude tak úspěšné. Když se proslavilo, bylo hezké vidět, že to, co jsme sami považovali za dobré, vidí stejně i další lidé.

Otočilo vám to život vzhůru nohama?

Unger-Hamilton: Ano. Předtím jsme byli bez peněz, nyní z alb trochu peněz máme, i uznání a úspěch. Stouplo nám to do hlavy, jsme teď dost nároční. Ne, dělám si legraci.

Od té doby jezdíte po světě. Co vás na turné naposledy potěšilo?

Newman: Nedávno jsme sáňkovali v Curychu. Byl to jeden z nejzábavnějších dnů za dlouho dobu. Byli jsme velká skupina a závodili jsme. Sjeli jsme tu horu třikrát. Byl to pro mě jeden z vrcholných prožitků.

Unger-Hamilton: Když máme volný den a možnost jít ven z hotelu, místo toho, abychom koukali do počítače, využijeme to. Baví nás trávit čas s lidmi z našeho týmu, při podobných zábavách se pěkně sžíváme. Někteří lidé, kteří s námi jezdí, jsou dobří známí, ale několik je nových. Tak se je snažíme přijmout do rodiny.

Jaká byla atmosféra nahrávání druhého alba This Is All Yours? Vnímali jste velká očekávání?

Unger-Hamilton: My jsme věděli, že první album se povedlo a líbilo. To znamená, že je tu najednou spousta lidí, kteří vnímají naši hudbu jako určitou značku, kterou chtějí slyšet znovu. Najednou z nás byl svým způsobem produkt. Je těžké se s tím vyrovnat, i když víte, že lidem sami od sebe chcete dát víceméně to stejné, protože takovou hudbu s kapelou jednoduše děláme. Chvílemi mě to trochu stresovalo. Potěšilo mě však, že když deska vyšla, byl o ni stejný zájem, jako když vycházely naše první singly.

Plánujete už další album?

Newman: Nové nápady přicházejí pořád, nicméně aktivně na novém albu nepracujeme. Zaměstnává nás koncertování.

Zpočátku jste však prý po něm netoužili, bavilo vás spíš skládat hudbu a nahrávat. Je to pro vás stále nejoblíbenější práce?

Unger-Hamilton: Psaní a nahrání dvou alb pořád považujeme za největší úspěch. Jako muzikanta mě to zajímá nejvíc. Byl bych rád, kdyby lidé o našich albech mluvili ještě v době, kdy už budeme po smrti. Kdybychom chtěli stejného výsledku dosáhnout díky koncertům, museli bychom v tom být opravdu dobří. Myslím, že nahrávky jsou pro většinu muzikantů nejlepší formou uměleckého vyjádření. Můžete je dotáhnout ke své představě dokonalosti. Na koncertě se může stát cokoli. Můžete podat špatný výkon, publikum nemusí být dobré, můžete mít špatný zvuk. Když ale vydáváte album, má být přesně takové, jaké ho chcete mít.

Jak moc těžké je toho docílit při živém vystoupení?

Unger-Hamilton: Zabere to hodně práce. V průběhu turné k první desce jsme nebyli stoprocentně spokojeni s tím, jak hrajeme. S druhou deskou se to zlepšilo. Daří se nám písničky ztvárnit věrněji, což je na pódiu náš cíl.

Při koncertech zní značná část hudby ze samplů. Sníte o tom, že byste udělali představení, při kterém by všechny použité nástroje hrály naživo?

Newman: Vždy jsem to chtěl, je to ale otázka nákladů. Na turné by s námi totiž jelo tak dvacet dalších lidí. Znamenalo by to, že bychom tolik nevydělali. Ale nejde o naše platy, jde o to, co si zatím můžeme dovolit. Také se nám líbí, že máme dost prázdné pódium. Jsme na něm jen my čtyři, žádné další technické vybavení. Je to takové nahé. Ten minimalismus sluší naší světelné show, která je pro nás důležitá. Myslím, že množství dalších muzikantů by ve výsledku odvádělo pozornost od samotných písní. Světelná show je naopak koncipovaná tak, aby přitáhla pozornost ke stavbě písní. Také je pro nás důležité, že hrajeme v jedné řadě. Nikdy bychom nedali bubeníka Thoma dozadu.

Píšete prý i hudbu k filmům. Baví vás to stejně jako tvorba pro kapelu?

Unger-Hamilton: Bohužel jsme se opakovaně přesvědčili, že práce na filmové hudbě je velmi složitá. Na filmu pracuje příliš mnoho lidí. Produkce jednoho velkorozpočtového snímku od nás chtěla natočit titulní píseň, a bylo to jako na houpačce. Napsali jsme ji, chtěla po nás nějaké změny, tak jsme je udělali a sešli jsme se s režisérem. Strávili jsme tím měsíce, a nakonec nám řekli, že naši práci nepoužijí. Předtím jsme dělali soundtrack pro nezávislý film Leave to Remain. Pracovalo na něm málo lidí, ale pořád jsme se vraceli zpět. Režisér, hudební supervizor i producent měli k naší práci připomínky a nepoužili všechno. Takže zatím nemáme příliš uspokojivé zkušenosti. Už jsme z toho malinko frustrovaní. A rozhodně to pro nás není cesta k bohatství. Jednou jsme na právníka, který ošetřoval podmínky použití naší práce, vynaložili víc peněz, než nám zaplatili. To bylo hloupé.

Kromě Mercury Prize jste získali nominace na Grammy i Brit Awards. Co to pro vás znamená?

Newman: Miluju vyhrávání cen. Když jsme získali Mercury, byla to pro nás zásadní věc. Byl to největší úspěch, kterého jsme dosáhli.

Unger-Hamilton: Ale je důležité tomu nepodléhat. Když jsme byli nominováni na Grammy, nemysleli jsme na to od rána do večera. Také jsme měli pět nominací na Brit Awards. Byl jsem na obou ceremoniálech a upřímně si přál vyhrát. Když dojde na kategorii nejlepší album, říkáte si, že by to bylo opravdu krásné. Chtěl jsem získat Brit Awards. Vím, že to jsou celkem chabé ceny, ale opravdu jsem je chtěl.

Newman: Celou dobu jsme seděli u stolečku a opakovali si, že asi nevyhrajeme. A pak zní ta věta, že cenu za nejlepší album získává... A vám se tají dech. Říkáte si, že je malá šance, třeba bychom mohli vyhrát. Černý kůň závodu. Nevadí, jindy.

Reklama

Výběr článků

Načítám