Článek
Jeho vizuální fantazie jsou na výstavě prezentovány na čtyřiceti grafických listech. Na první pohled vypadají jako náhodné praskliny na zdech domů či krakely na starobylých malířských plátnech. Boudníkovy práce je však třeba pečlivě vizuálně ohledávat, prozkoumávat a analyzovat.
Je na každém, co si z atmosféry jednotlivých obrazů odnese. Zda surrealistickou abstraktní vizi, nebo konkrétní odraz skutečnosti. Lept Sedící akt z roku 1967 se blíží klasické figurativní tvorbě nejvíce. Barokní ženské křivky autor schválně předimenzoval tak, že z dálky vypadají jako náhodné vlhké skvrny na omítce.
Skryté varování uvnitř
Monotyp Města (1963) už posouvá realitu k abstraktnějšímu výrazivu. Postmoderní aglomerace je složená z dynamických křivek a barevných skvrn. Připomíná expresionistické Metropolis, které hrálo hlavní roli v klasickém filmu režiséra Fritze Langa. Postindustriální architektura se klene pod blankytnou oblohou, ale celkový dojem je spíše temný než optimistický.
Jako by měl v sobě skryté varování z toho, co přijde v budoucích časech. Grafika Stopy nástrojů (1961) už může mít výkladů více. Nejvíce připomíná krajinu zachvácenou požárem, také apokalyptickou vizi zániku biblických měst Sodomy a Gomory či potápějící se pirátský škuner na rozbouřeném moři.
Kouzlo Boudníkových děl tkví v tom, že enormně evokují lidskou imaginaci. Člověk se na ně nemůže dívat a mít neutrální postoj. Musí si zkrátka něco myslet. Na druhou stranu bylo autorovi vždy v podstatě jedno, jaký mají lidé na jeho díla názor. V návštěvní knize kdosi napsal, že vítr vane, kam chce. To je dobré vyjádření toho, co Vladimír Boudník vytvořil. Je to naprosto svobodné a ničím neomezené umění.
Může se vám hodit na Zboží.cz: