Článek
Začátek turné v České republice je symbolický, protože právě na Rockfestu v Praze na sebe Bez ladu a skladu s tehdy třináctiletým zpěvákem Michalem Kaščákem v půlce osmdesátých let upozornili. „Jsem zvědavý na pražský koncert, protože se scény rozdělily, i později, než jsme se rozešli,“ řekl Novinkám zpěvák, který je dnes ředitelem festivalu Pohoda.
Kaščák považuje návrat na pódia za logický a nespojuje ho ani s kulatým jubileem: „Mysleli jsme si, že se čísly nebudeme zabývat, ale vyšlo to tak.“ V návratu ke koncertování nevidí žádnou kalkulaci: „Je to přirozené, nevracíme se novým materiálem, nebo že bychom začínali novou kariéru. Nemáme ambici se reinkarnovat. Hlavní je, že se koncerty uskuteční. Ostatní je bonus.“
Většina členů Bez ladu a skladu se muzice už nevěnuje: „Hraje jen saxofonista a občas já, ostatní nehrají, jen občas s Bez ladu a skladu. Ale bicí i nástroje máme stejně jako aparaturu.“
Ideu rozšířit repertoár o nové písně proto Kaščák zavrhl: „Uvažovali jsme o tom udělat nové věci, ale nehrajeme pravidelně. Poučili jsme se u kapel, co se vrátily, a jejich nové písničky působily křečovitě. Ukazuje se, že to nefunguje.“
Archivní snímek Bez ladu a skladu, z roku 1988 uprostřed Michal Kaščák.
Problémem je podle něj, že se se po letech může měnit u jednotlivých členů pohled na pojetí hudby: „Zažil jsem to v šatně Plastic People of The Universe v roce 1997. Tam na sebe narážely koncepty, Mejla chtěl pojetí posunout a zbytek kapely se chtěl držet zpět.“ Ocenil přitom tehdejší Hlavsovu snahu o vývoj: „Šílenství je jedna nejméně doceněných desek.“
Důraz na klasický repertoár
„Hrajeme průřez všemi třemi alby, důraz jsem kladl na první a třetí, jsou si příbuznější. Druhé je roztancovanější, vzniklo v roce 1990 jako dojezd euforie z roku 1989, “ řekl k volbě repertoáru Kaščák.
Hrát staré věci mu nevadí: „Návratem ke starým věcem jsem přišel o pár iluzí, ale u většiny ne.“ Nemá pocit, že by písně zastaraly: „Ještě jsme se nedohodli, jsou pro mě jednou z nejlepších světových kapel, ale pořád hrají staré věci.“
Jako ředitele nejlepšího slovenského festivalu Pohoda ho stále zajímá hudba, její další vývoj: „Mění se postavení hudby. Je to určitě zajímavé, ale svět je pořád v pořádku, i když hudba není všechno.“ Nemá pocit, že by scéna byla v krizi: „Vynikající hudby vzniká hodně, hodně se jí dostane mezi lidi, Mnohé kapely, které by dřív nic nenatočily, mají dneska album.“
Všímá si ale proměny festivalů: „Začíná se měnit festivalový svět, vznikají putovní festivaly. Pro mě byl festival o tom, že přijedu na festival, který je osobitý, má určitou náladu, to se vytrácí a s tím se ztrácí napětí a umění. Fanouškovská vášeň se rychle mění, vyprší, hůře se to dělá.“