RECENZE: Živé terče je nejslabší případ olomouckých detektivů

Horkým kandidátem na tuto pozici však vedle závěrečných Živých terčů režiséra Jana Hřebejka stále zůstávají Modré stíny – případ nudné úřednické korupce, jehož slabiny se režisér Viktor Tauš pokusil překrýt snahou vytvořit formálně experimentální politický thriller.

Nejpřitažlivější stránkou těch to televizních detektivek nejsou tedy zápletky, ale jejich zpracování, k němuž výrazně přispělo obsazení herců Dejvického divadla do hlavních rolí kriminalistů, tedy Kláry Melíškové jako Marie Výrové a Miroslava Krobota coby Viktora Vitouše, také Terezy Voříškové, Stanislava Majera, Tomáše Dastlíka a Andreie Toadera.

S tím pak souvisí hravost, jemně ironický humor a situační komika, jimiž dokázal Hřebejk vtisknout společně s herci cyklu jasnou, nezaměnitelnou tvář a sklenout nad případy rovinu, která zároveň dokáže odvádět pozornost od některých slabin textu. Režisér Tauš, jenž natočil dva z pěti případů, přinesl svou schopnost zachovat Hřebejkův humor spojený především s partou kriminalistů, přestože vyprávěl osobitým způsobem a připojil i chuť experimentovat.

Ve finále se tedy od této základní lehce komediální roviny nejvíce odklonil samotný Hřebejk, který v Živých terčích odhaluje pozadí několika záhadných vražd s nebývalou mírou střízlivé věcnosti. Pro obvyklý nadhled sice zápletka tentokrát nenabídla tolik prostoru, ale věcnost vypravěče zároveň i dobře posloužila.

Podobně lakonicky jako on totiž pak přijme bizarnost vražedné zbraně i divák, a stejně tak se mnohem méně pozastavuje nad tím, že se mu v téhle detektivce nenabízí obvyklá hra na kočku a myš, protože pachatel si evidentně moc neláme hlavu s tím, jestli bude ve finále odhalen.

Nicméně už ve druhém dílu začalo být znát formální natahování případu na obvyklou trilogii, což vyústilo i v těžko uvěřitelný vyšetřovací postup. Zatímco divákovi je od prvního dílu zřejmé, že nejlogičtější bude pátrat mezi oběťmi nehody, kriminalisté k témuž závěru dospějí až potom, kdy vymetou všechny další, mnohem méně pravděpodobné uličky. A takové odvádění pozornosti už fanoušek detektivek tráví těžko, zvlášť když pro oblíbené postavy a „spoluhráče“ Melíškové, Krobota a Voříškovou, nezbyl téměř žádný prostor. O nezodpovězených otázkách po finále nemluvě.

Režisér sice využil několika příležitostí Živé terče přece jen v duchu celého cyklu odlehčit, například při útěku k moři nebo tahanicích majorky Výrové s policejním nadřízeným, ale zrovna v tomto případě se bohužel ocitá za hranicí politické morality, k níž Sýkora často tíhne.

Překlenout slabiny textu se režiséru Janu Hřebejkovi tentokrát nepodařilo tak úspěšně jako v předchozích dvou minisériích a Živé terče se staly nejméně zajímavým článkem pětidílného cyklu.

Celkové hodnocení 50 %

Může se vám hodit na Zboží.cz: