Článek
Někteří pozorovatelé divadelního dění začali v době odchodu Miroslava Krobota z pozice uměleckého šéfa věštit souboru ztrátu původního ducha i uměleckých ambic. Komediální seriál Zkáza Dejvického divadla, v němž hrají všichni herci a zaměstnanci divadla sami sebe a který evidentně vznikl za hromadného nadšeného přitakání „Když úpadek, ať tedy stojí za to,“ však není jen odpovědí na podobné šeptandy. I když sympaticky sebeironickou.
Prvotní inspirace se totiž proměnila v přehlídku hravosti a výsledkem je mile bláznivá mystifikační hříčka, v níž je každá epizoda vystavěna na nějaké absurditě a která nabízí skvělou příležitost užít si na obrazovce to nejlepší, co k hercům dejvického souboru patří – souhru, vynikající cit pro situaci a schopnost improvizace.
Na cestu zkázy se divadlo dostane velmi rychle, když mu město nečekaně odepře grant. Pokouší se sice zachránit ze všech sil, ale když mu včera nevyšla ambiciózní Krobotova sázka na proslulého finského režiséra, přijdou ke slovu ty nejhorší stránky herců.
K postupnému rozkladu přispívají jejich všemožné nepěkné vlastnosti, jako jsou promiskuita, záliba v alkoholu, závist, ješitnost a řevnivost a tak dále, které divadlo táhnou bez milosti ke dnu. Nespasí to ani snaha nového uměleckého šéfa Martina Myšičky šlohnout kšeft komerčně úspěšné konkurenci, ani důchodce Krobot, který už nehledí na svou pověst.
Z čiré lásky k divadlu a penězům tedy sepíše šmíru hratelnou jen někde hodně daleko od Prahy, kde se dají jiní důchodci obrat o úspory za předražené hrnce. Jak to dopadne a jestli se znovu objeví ztracený duch divadla, je samozřejmě překvapení.