V sestavě Pavel Váně (kytara, zpěv), Roman Dragoun (klávesy, zpěv), Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Miloš Morávek (kytara) a Pavel Pelc (baskytara, zpěv) nyní vydává nové album Tulák po hvězdách. O hudbu se postarali členové kapely, texty na motivy románu Jacka Londona z roku 1915 napsali Martin Kudlička a Ivan Petlan.

Jako Progres 2 jste nenahráli album od roku 1988, kdy vyšla Změna! Následující deska Otrava krve vyšla v roce 1990 pod hlavičkou Progres -Pokrok, a potom už jste nevydali nic. Proč jste plných dvacet osm let nenatočili album?

Každý z nás něco vydával s jinými sestavami, ale jako Progres 2 jsme skutečně nenahráli nic. Po revoluci jsem převzal roli kapelníka, takže jsem to, že tak dlouho nic nevyšlo, považoval trochu za své selhání. Snažil jsem se, ale nebyla na to konstelace.

Přitom téma Tuláka po hvězdách jsem v kapele nabízel už před patnácti lety. Měl jsem ho poměrně podrobně rozpracované, aby si kluci mohli rozebrat témata k písním podle vlastního výběru. Všechno se ale takříkajíc potkalo teprve teď.

Co pro vás kniha Tulák po hvězdách znamená?

Jsem opravdu velký knihomol a Londonův příběh mě svého času nadchl. Navíc se mi v něm začaly objevovat kontexty se současností. My jsme to takhle propojovali v podstatě na všech deskách. Například Dialog s vesmírem, který vyšel v roce 1980, pro mě bylo téma hodně emigrační. Byl to příběh kosmonauta, který chtěl opustit zemi, na které byl nespokojený. Někteří komunističtí cenzoři si to v našem příběhu našli. Občas jsme s nimi měli potom problémy.

Jaké odkazy byly na dalších albech?

Na první album Barnodaj z roku 1971, které ještě nebylo monotematické, vnesl Petr Ulrych ve svých textech témata starořeckých bájí. Nahrál předtím velký projekt Odyssea, který mu ale komunisté zakázali vydat a na trh se dostal až v roce 1990. Tak to téma uplatnil na naší desce.

Alba Mauglí z roku 1978 a Třetí kniha džunglí z roku 1982 byla o souznění i boji člověka s přírodou. Mozek z roku 1984 byl zase o přetechnizované společnosti.

A Tulák po hvězdách?

Pro mě je to příběh o svobodě a touze. Je zajímavé, že když jsem to téma začal před patnácti lety rozpracovávat, zajímaly mě v něm jiné věci než dnes. Šel jsem tehdy poměrně detailně po původním knižním příběhu. Teď jsem z něho spíše vybíral filozofické věci. Také mě oslovilo téma vztahu k ženám, to, jak jsou ženy pro muže většinou velmi inspirující, ale někdy jim trochu brání v rozletu.

Má váš Tulák po hvězdách nějaký duchovní rozměr?

Samozřejmě. Ale myslím, že to ani není třeba vysvětlovat. Duchovní věci posluchač na albu najde velmi snadno, hned po prvním poslechu.

Kdo je Martin Kudlička, který je autorem většiny textů?

Najít dobrého textaře byl velký problém. Jeho absence byla ostatně významným důvodem toho, proč vydání našeho nového alba tak dlouho trvalo. Oslovili jsme řadu renomovaných textařů, mám od nich dokonce složky s jejich texty, ale vždycky někdo z kapely řekl, že se mu ty texty nelíbí a nechce s nimi pracovat.

Je fakt, že nám už táhne na sedmdesátku, a zatímco v minulosti nás zajímala především hudba, v tomto věku jsme mnohem citlivější i na formu sdělení. Navíc máme v kapele demokracii, takže stačilo, aby se s texty jeden z nás neztotožnil, a odložili jsme je.

Nakonec se objevil Martin Kudlička, muzikant, kamarád a rozhlasový moderátor. Asi v sobě našel správnou dávku pokory a trpělivosti při práci se starými chlapy. Musel vydržet některé výtky, musel texty i předělávat, ale nakonec to skvěle trefil a hodně přispěl k tomu, že deska vznikla. Má na ní čtrnáct textů, další tři napsal básník Ivan Petlan.

Na albu jste obhájili svůj tradiční zvuk. Není přitom archaický, naopak má v sobě spoustu energie a je svěží. Byl to záměr?

Nesnažili jsme se svůj hudební projev úmyslně tlačit jinam, než jsme zvyklí. Na druhé straně se ale nutně musí projevit nějaký vývoj jednotlivých muzikantských osobností.

Ale sám jsem se třeba v první písni na albu záměrně vrátil k jednomu hudebnímu tématu z našeho prvního alba Barnodaj. Přizval jsem proto k nahrávání aspoň několika taktů našeho bývalého spoluhráče Emanuela Sideridise, který kvůli tomu přijel z Řecka, kde teď žije.

Proč je vlastně většina alb Progresu 2 koncepční?

Pro nás je to samozřejmě už tradice, kterou asi většina fanoušků očekává. Vždycky jsme se snažili příběh rozpracovat na větší ploše nejen v textech, ale i v hudbě. Když jsme připravovali Dialog s vesmírem, říkali jsme si, že by posluchači ani nemuseli tleskat po každé písni. Spojovali jsme je potom do větších celků.

Ve skladbách jsme měli také spoustu docela dlouhých instrumentálních pasáží, a tak jsme tehdy řešili, jak zaujmout ty, které dlouhá instrumentální sóla nebudou bavit. Napadlo nás, že jim pustíme nějaké obrázky, aby se nenudili.

Z toho vznikly naše první audiovizuální programy, které jsme pak s nastupujícími technologickými možnostmi dotahovali k co největší možné dokonalosti.

A obliba těch větších ploch i koncepčnosti nám zůstala.