Filmovému Oscarovi přecházela hra Clauda Magniera, v níž Louis de Funès coby podnikatel Bertrand Barnier exceloval už na divadelních prknech. Autorem hry uváděné v Kalichu je Guillaume Mélanie. Jak se jeho text má k Magnierově komedii?

Zápletka je skoro totožná, jen je zasazená do současných reálií a Funèsova postava Bertranda Barniera je přepsaná na Claru Barnierovou, bývalou modelku a majitelku časopiseckého módního impéria. Situační humor se nemění, zato ten slovní je zcela aktuální. A jak jsme měli možnost tuhle komedii představit publiku v předpremiérách, zdá se, že se diváci budou bavit obojím.

V čem je Clara Barnierová podobná Bertrandovi a v čem je ryze ženská?

Ta podoba je velká, protože Clara řeší nastalé nečekané situace podobně. Je podobně dominantní a její rychlá rozhodnutí ji mnohdy dovádějí do situací, které musí řešit spíš jako chlap než bojovat ženskými zbraněmi.

Jak se hraje Louis de Funès v sukních?

Já film viděla velmi dávno a až do chvíle, kdy jsme Lady Oskar poprvé zahráli divákům, jsem si ho schválně nepustila. Ta postava je velmi přímočará, takže prostředků, jak s ní naložit, není mnoho.

Teď, když jsem film znovu zhlédla, vidím, že některé situace řeším možná podobně, ale samotný fakt, že jsem žena, je právě pro jakákoli srovnání výhodou, neboť těžko lze srovnávat ženské a mužské herectví.

Co vás přivedlo k rozhodnutí kromě hlavní role inscenaci i režírovat?

Už léta do našich inscenací vstupuju autorsky i režijně. Předělávám si své postavy nikoli k obrazu svému, ale ke svému vnímání humoru. Ovšem vždycky je ve mně rozpor mezi úctou k režisérovi a tím, co jde ke mně z publika a čemu potřebuju jít naproti. V tu chvíli cítím, že divákům rozumím o něco víc než režisér, a začínám do toho vstupovat improvizacemi.

Myslím, že i díky tomu mají naše inscenace stovky repríz, protože jsou stále živé. Touhle inscenací jsem se vyhnula té neuctivé fázi a postavila ji tak, abychom hráli na pevně vykolíkovaném hřišti, ale měli možnost si s ní průběžně pohrávat.

Nejsem typ herečky, která se opájí svým uměním, hraju pro diváky a oni jsou pokaždé mým dalším partnerem. Každý večer řeším, proč něco vyšlo a něco jiného ne, a vlastně si tak ta představení pořád znovu stavím. Moc bych si přála občas jen režírovat, aniž bych v té inscenaci musela hrát, protože takhle to bylo opravdu náročné a docela slušná schizofrenie.

Jak se těšíte na Davida Suchařípu, s nímž vám to v komedii Ani spolu, ani bez sebe klape, a na Jana Kříže, který je i scénografem inscenace?

V Davidovi mám po letech, kdy jsme spolu odehráli stovky repríz, úžasného parťáka, kolegu a kámoše, na kterého se můžu spolehnout jak na jevišti, tak i lidsky. To je pro mě stále důležitější. Podobně to mám s Láďou Hamplem, i když jsme zatím čerstvější známost, ale jsem jeho divadelní fanynka. Jak jeho inscenace Terminus, tak i Sudí mě dostaly do kolen a jsem šťastná, že si s ním můžu zase zahrát.

Honza Kříž je pro mě opravdová muzikálová hvězda. Obdivuji jeho všestrannost a profesionalitu a moc si vážím toho, že s námi do toho naplno šel.

S kým, případně co byste si v Kalichu ještě ráda zahrála?

Přiznám se, že v tuhle chvíli vlastně nevím, protože sny, které jsem měla, tedy že se sejdu na jevišti s mou milovanou Ivuškou Janžurovou nebo s mým letitým spoluhráčem Pavlem Zedníčkem, se mi plní. Spíš se zabývám tím, že hledám další tituly. Ty mě pak inspirují ke spolupráci s konkrétními kolegy.

Ale právě spolupráce s Honzou Křížem mě přivedla k tomu, že v muzikálové líhni Divadla Kalich je spousta neuvěřitelně všestranných mladých lidí a bavilo by mě využít jejich talent v našich činoherních představeních.