Padesátka staveb, které jste vybral jako reprezentaci současné české architektury, spraví čtenáři uvyklému na prefabrikovaný design hypermarketů, benzínových pump a kolonií nových rodinných domků náladu. V Česku se staví i krásně, nápaditě, vtipně. Ale začněme rekapitulací: Co se v české architektuře po roce 1989 změnilo?

Dost. Do té doby se čeští architekti zoufale snažili sledovat západní trendy - mluvím o těch opravdu dobrých a poctivých architektech, například o manželech Šrámkových nebo o libereckém týmu SIAL - a neztratit s tím, co se na Západě děje, kontakt. Myslím si, že je k tomu situace nutila, že cítili potřebu vyjádřit i architekturou přináležitost k západní kultuře. A vlastně ani nic jiného dělat nemohli, než jen sledovat zpovzdálí, co se děje venku. Po roce 1989 se daleko víc otevřel prostor pro samostatné rozhodování, pro svobodu volby.

A během patnácti let stačili architekti srovnat krok? Může současná česká architektura obstát v mezinárodní konkurenci?

Tak to je otázka čím dál tím komplikovanější. Problém například může být už v tom, že světová architektura se ve velkých západních centrech začíná měnit. Celá 90. léta víceméně převládaly různé varianty přísnosti, to nebyl jen český směr, ale trend celé západoevropské architektury. V Americe je situace trošku jiná, ale západní Evropu v minulém desetiletí ovládala přísnější linie podobná té české. Zrovna v tuhle chvíli se to ale začíná hodně měnit. Vidět to bylo na posledním Benátském bienále loni na podzim. Hlavní expozice předváděly masivní návrat k dekonstruktivismu nebo organickou, bublinovitou architekturu, která s trendem přísnosti nemá nic společného.

Pokud česká architektura zůstane taková, jaká je, a bude nadále kultivovat svou charakteristickou přísnost, tak v těch opravdu hlavních světových centrech velkou šanci teď mít nebude. Takže jde o to, zda zpanikařit a začít honem kopírovat, co je zrovna na Západě trendy, jak oni říkají, nebo se nad tím nějak hlouběji zamyslet a třeba získat v sobě odvahu jít vlastním směrem, který nejvíc vyhovuje naší mentalitě. Myslím si proto, že naši architekti před sebou mají velkou a zásadní volbu: buď budeme narychlo kopírovat ty bubliny, neodekonstruktivismus, který teď na Západě září, nebo půjdeme jinudy.

Jenže uspět dneska ve světě, na to nestačí být dobrým architektem. Sebelepší architektura, když není nějak rafinovaně propagovaná - česká architektura nemá prostředky na to, aby se sama na Západě propagovala - tak podle mě stejně nemá šanci se nějak výrazněji prosadit. Kulturní provoz architektury na Západě a u nás, nebo obecně na východě Evropy, jsou dvě úplně různé písně. Tam už dávno vědí, že nestačí architekturu jenom dělat, ale že se taky musí propagovat, vést o ní debatu na nějaké vyšší úrovni. A to u nás zatím moc není - i když je to zase lepší než před rokem 1989. Svou knihou jsem se aspoň útržky kritické debaty, která se u nás o architektuře vede, snažil zachytit.

Máte pro to dilema, jestli zpanikařit nebo se držet svého, nějakou historickou analogii? Jestli vytrvat nebo dělat, co se žádá? Řekněme za posledních sto dvacet let... A jak to kdy dopadlo?

Určitě třeba na počátku 20. let po vzniku Československé republiky tu byly snahy pěstovat náš národní styl, spojené hlavně s tím, co dělali Josef Gočár a Pavel Janák. Ale mladší generace už cítila, že západní architektura půjde někudy jinudy, že hlavní architekt epochy bude Le Corbusier, žádný národní styl, ale naopak kosmopolitní a internacionální architektura. A vsadili na Corbíka.

Ale neřekl bych, že to byla úplně stejná situace, protože vazby se Západem se u nás soustavně pěstovaly vlastně od středověku. I ta mladá generace po roce 1920 se nemusela rozhodovat tak rychle a překotně, jak to možná vypadá dnes s českou architekturou, a měla taky doma na co navázat. Oni se do určité míry vrátili před kubismus, k tomu, co dělal Jan Kotěra kolem roku 1910 - to se tehdejším západním trendům už podobalo.

Na druhou stranu bubliny a dekonstruktivismus, které najednou začaly teď na Západě tak dominovat, to u nás mnoho precedentů nemá. Snad s výjimkou kubismu. Teď jsem spolupracoval na výstavě Vlastislava Hofmana v Obecním domě a skoro mě překvapilo, jak sugestivně se některé jeho projekty z kubistického období podobají té dnešní bublinovité architektuře.

Ale základní problém je jinde a souvisí s politikou, s dnešní světovou situací - z ní vyplývá obrovská převaha několika západních center, která určují, co se bude dít. Možná, že imperialismus je příliš silné slovo, ale ve skutečnosti to tak funguje. I tady, v tom, co se děje v architektuře, cítíte nadvládu několika velkých a silných západních zemí. Což se týká i té volby, před kterou stojí dnešní česká architektura: jestli podlehne tlaku velkých západních center, nebo zůstane stát na svých vlastních nohou.

Kdo teď dominuje? Evropa, Amerika nebo východní Asie?

Kdyby se mluvilo o Japonsku, tak bych souhlasil, ale například současnou čínskou architekturu, kde se asi staví nejvíc, bych nepřeceňoval. To je jen odvar toho, co se děje třeba právě v Americe.

Myslím spíš architekty samotné - často jsou pod významnými stavbami i v Evropě a v Americe podepsaní architekti z Východu.

To ano, ale tyhle případy nejsou úplně korektní, protože třeba Joah Ming Pei a jeho skleněná pyramida v Louvru a nebo ještě markantnější příklad, autor nešťastných newyorských dvojčat Minoru Yamasaki - to byli architekti už dlouho usazení v Americe a se svými kořeny neměli zas až tolik společného.

Japonsko je nesporně v architektuře už dlouho velmoc. A to jen potvrzuje souvislost architektury s penězi a s politikou. Světodějná architektura je výrazem velkých peněz a velkého politického vlivu. Právě to mohli vidět návštěvníci už připomenutého Benátského bienále. Nové tendence se tam předváděly hlavně na kulturních stavbách: koncertní síně, nová muzea... To jsou nepředstavitelně nákladné stavby, na jaké tady dlouho nebudeme mít peníze.

A má vůbec český architekt šanci účastnit se takových projektů venku? Víte o někom?

Na některé takové spektakulární stavby se vypisují mezinárodní soutěže i anonymní, což je důležité. Nedávno například tým architekta Roubíka téměř zvítězil v soutěži o velké muzeum vykopávek u Káhiry. Skončili v nejužším výběru. Na tom se ukazuje, že snad něco v nás je. Ale to byla zatím - řekl bych - dost výjimka. Víc takových mezinárodních úspěchů v posledních patnácti letech nebylo.

On se může stát zázrak, ale já si myslím, že se česká architektura bude ještě dlouho pohybovat na pokraji mezinárodního zájmu. To neznamená, že bude špatná, ale probudit zájem Západu o nějaký fenomén je hrozně těžká věc, což nakonec neplatí jen o architektuře.

Naše ekonomická provinčnost se projevuje i v tom, že se současná špičková česká architektura nejvíc prosazuje v komorních projektech - rodinné domky, úpravy, rekonstrukce, hlavně malé stavby. To souvisí s každodenním životem. Naproti tomu tu ale propukla průmyslová výroba satelitních městeček, marcipánových domečků, pro které i ten někdy užívaný výraz podnikatelské baroko je spíš pochvalou a s architekturou to moc společného nemá. Co to dělá s vámi, když se na ně díváte?

To já se přiznám. Dlouho jsem si myslel, že nemůže být nic horšího než výstavba panelových sídlišť. Ale realita po roce 1989 mi tenhle omyl vyvrátila. Ty takzvané beverly hills, nekontrolovaně rostoucí kolem každého většího českého města, jsou podle mě něčím ještě horším. Například už tím, jak hrozně nehospodárně nakládají s obrovskými pozemky, doslova zamořují okraje všech českých měst, v mnoha případech velmi krásné krajiny. Podle mě se s tím ale nedá dělat nic. Neexistuje žádný vysoký politický zájem nebo třeba zájem velkých měst, natož - až snad na výjimky, ale nevím o nich - zájem na místní úrovni, aby se stavební vývoj na okrajích obcí nebo i stavební vývoj měst jako celků přísněji reguloval.

Čeho je to důsledek? Došlo k nějaké poruše vazby k prostředí, ke krajině, v níž žijeme, jak o tom píše Václav Cílek? Máte pro to nějaké vysvětlení?

Že vedoucí politické síly nepodporují nějak moc plánování, to má několik příčin. Plánování se považuje za vynález takzvaného socialismu nebo za jeho relikt. Plánování je pro některé současné politické špičky už od podstaty špatná věc, nástroj, který omezuje svobodu jedince, brzdí svobodu podnikání. A trochu v tom hraje podle mne roli i nechuť zúžit prostor pro korupci. Musím to tak říct. Protože čím míň dbáte na pravidla, tím víc otevíráte dveře korupci.

Co vám udělalo největší radost za poslední rok a za posledních řekněme těch patnáct let?

V architektuře myslíte?

Jistě.

To jsem v té knížce možná nenápadně, ale přece napsal: že si nejvíc cením dvou staveb z těch padesáti - přestavby Galerie Benedikta Rejta v Lounech od Emila Přikryla a tunelu v Jelením příkopu Pražského hradu z ateliéru Josefa Pleskota. Ty mi udělaly největší radost. Možná slovo radost tady není úplně vhodné, ale pokud jde o nějaké aktuality a novinky, které ještě kniha nezachytila, tak mě nejvíc zaujal dům v Berouně od týmu HŠH, šestnáct úplně stejných kostek seskládaných dohromady stavebnicovým způsobem, jako by si každý mohl takové kostky koupit a sestavit je dohromady, jak potřebuje. Je v tom velmi zajímavá myšlenka. Provedení už může být problematičtější, ale i tak je to velmi působivá stavba.

Proč právě ty první dvě stavby?

To se nedá vysvětlit, zvlášť ne za pět minut. Vyplývá to z toho, že architekturu dlouho a soustavně sleduju, srovnávám jednu stavbu s druhou - a pak mi to takhle nějak vyjde, že některé jsou lepší a jiné horší, ale vysvětlit se to nedá. Nebo jenom velmi přibližně... No dobře, tak to zkusím. Ty dvě stavby ukazují na parketu, na které můžeme být silní - rekonstrukce starých staveb, vstupy architekta do historického prostředí. Tohle, řekl bych, už dobře umíme a v tom se může česká architektura rozvíjet způsobem, který může západní publikum zaujmout.

Ještě jednu věc mi řekněte. Není vás moc, kdo dnes dokážou architekturu kvalifikovaně a přitom pro veřejnost srozumitelně komentovat, kromě vás je známější snad jen Zdeněk Lukeš. Necítíte deficit, nepřipadáte si jako osamělý osvětář?

Tak to strach nemám. Ona se objevuje už celá generační skupina, mimo jiné i mých žáků z Olomouce, mladí historici umění, absolventi filozofické fakulty, kde už čtrnáct let učím. Snažím se v nich probouzet zájem o současnou architekturu a v několika případech to docela dobře zabralo. Širší veřejnosti jejich jména ještě nemusí být známá, ale ti, kdo sledují architektonické časopisy, už znají jména Martin Strakoš nebo Jakub Potůček. A vzpomněl bych si na tři čtyři další, kteří se snaží o totéž.

Ale není to jen tenhle okruh. Takový hlubší, jakoby intelektuální zájem o architekturu je v posledních asi deseti letech obecnější trend, a že to funguje, ukazuje, jak se dobře prodávají knížky o architektuře. Martin Souček v nakladatelství Arbor vitae vydává edici textů umělců 20. století a vydal už čtyři knížky čistě architektonické, z čehož dvě jsou naprosté trháky, které vyprodal - Miese van der Rohe a Louise Kahna. Což taky dokazuje hlubší zájem českého publika nejen o to, jaké stavby se staví a jak vypadají, ale i jaký typ myšlení se za nimi skrývá, jak uvažuje architekt, který je navrhl. Situace není beznadějná.