Karel je zaměstnáním šéfredaktor časopisu Playboy a osobností muž charakterizovaný jako „sexistické prase“, čímž je řečeno vše. Podle něho ženské mají slepičí mozek, patří k dětem, do kuchyně a do postele, rozhodně jsou příčinou všech autohavárií a celkově jsou to bytosti nemožné a neschopné, které by se měly starat jen o to, jak vypadají. Tyto svěží názory předkládá světu na každém kroku s uhlazenou tváří úspěšného svůdce.

Když pak po velkém incidentu na dané téma dostane v práci padáka a několik „takových“ včetně exmanželky a dcery mu z jednoho krásného dne udělají Den blbec, pořádně se opije a v tom stavu zatouží stát se ženou, protože ty to mají přece v životě všechno mnohem snazší. Zázrakem se pak probudí do kocoviny, z níž se nelze vyspat, v ženském těle. A teď si to, chlape, zkus!

Velmi nenáročná je tato komedie především proto, že všechno, ale úplně všecičko, co se během následujících chvil stane (včetně závěrečného prozření o nerozhodnosti dané otázky) je naprosto předvídatelné. Divákům tedy stačí se pohodlně usadit a jen čekat, kolik humoru z toho tvůrci a herci vytěžili a jak je budou na věčné téma bavit. Hledat v tom cokoli jiného včetně logiky by bylo zbytečné.

Vyšlo to tak půl na půl. Scenáristé si opravdu (a pravděpodobně vědomě) nedělali starosti s tím, jestli může být majitelem časopisu Playboy evidentní buran pod pantoflem, zda je možné, aby se v recepci jakékoli firmy někdo prostě jen tak usadil a navzdory karambolům a trapasům tam setrval, proč vysoká „žena“, která neumí chodit na jehlových podpatcích, nejdřív strašlivě škobrtá a padá - a pak si podpatky odřeže pilou místo aby si rovnou pořídila lodičky bez podpatků. A tak dále… Nicméně připusťme v tom směru velkou nadsázku, protože jde přece o oddechovou komedii, kde se už hlavní zápletka odehrává v rovině nesmyslu nebo chceme-li pohádky o tom, jak se někdo v někoho proměnil.

Kolik je v tom humoru a jak se budou diváci bavit, pak záleží na tom, jak moc koho rozesměje ono škobrtání na podpatcích, vylézání oknem zamčeného auta a podobné fórky, kterých je ve filmu dost, ale také se dost opakují.

Nicméně několik opravdu podařených originálních vtipných situací a dialogů je v něm také.

Zásadní bylo samozřejmě herecké obsazení Anny Polívkové do role chlapa v ženském těle. Polívková je určitě velmi dobrá herečka, ale ať to byla ona nebo režisér, kdo zvolil její hereckou polohu, a ať to diváky rozesměje jakkoliv, postavu, kterou hraje na začátku Jiří Langmajer, netrefila.

Elegán, který svůj sarkasmus trousí s lehkým úsměvem, se probudí jako úplně jiný chlap, mnohem hrubšího zrna a gest. V hereččině podání nelze nevidět nesrovnatelně víc než Jiřího Langmajera jejího otce Boleslava Polívku a jeho klaunská čísla, což je sice zábavné i obdivuhodné, ale k filmu to tak úplně nesedí.

Rudolf Havlík k prvotnímu nápadu řekl, že se zrodil z nostalgie po filmech jako Tootsie, a tak se vloudí i otázka, zda by bývalo nebylo lepší pro postavu muže v ženském těle namaskovat stejného herce. Jenže našel by Dustina Hoffmana?

Po čem muži touží

Česko 2018, 95 min. Režie: Rudolf Havlík, hrají: Anna Polívková, Jiří Langmajer, Táňa Pauhofová, Matěj Hádek a další

Celkové hodnocení 50 %