Je to zajímavé srovnání psychologické a existenciální prózy v časovém rozpětí dvaceti let. Zvlášť v případě prózy Dům bez pána (1937), v níž se sourozenci Adlerovi scházejí po smrti otce, židovského lékaře. Jsou pronásledování minulými nedorozuměními, prožívanou samotou a pocitem těžko smazatelné viny. Nesou s sebou realitu rozpadávajících se rodin, kde majetek vztahy ničí, místo aby je spojoval. A člověk se stává loutkou ve hře osudu.

Půlnoční pacient vyšel v roce 1959 a exulant Hostovský jeho děj situoval do New Yorku roku 1952. V době plně už běsnící studené války se věčně přiopilý doktor Arnošt Malík ujímá v nemocnici role psychoanalytika agentů obou stran války. Stává se často málo samostatnou součástí špionážních her. Navíc se sám potácí v nerovnocenném vztahu ke dvěma ženám. I v této situaci se Malík snaží najít jakoukoliv životní oporu.

Román je současně politickým podobenstvím z doby vrcholícího honu senátora McCarthyho na domnělé i skutečné nepřátele. Právě časový odstup i zkušenost více než půlstoletí od vzniku prózy z ní činí zajímavý klíč k Hostovského literárnímu stylu i pojetí lidské duše a osudu, což ho po celou tvorbu nejvíc zajímalo. Snad přispěje k jeho většímu poznání ze strany současné čtenářské veřejnosti.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: