Vašek Bláha z Divokýho Billa: Nechceme, aby náš společný příběh skončil

Mými největšími favority tehdy byly skupiny Sluníčko a Dorota BB a já chtěl mít kapelu, která bude tak dobrá jako ony.

To jsem v začátcích vůbec neřešil. Protože to ale šlo docela dobře, časem jsem si řekl, že bych byl rád, kdyby to bylo napořád. Vidím, že řada souputníků, kteří v té době založili kapelu a ona se jim časem rozpadla, to dnes už má velmi těžké. Mám pocit, že to, co šlo tehdy docela lehce, je dnes strašně složité. V mém věku by se mi teď nová kapela rozjížděla špatně, možná by to ani nešlo.

Divokej Bill vznikl v Domě dětí v Úvalech, kde jsem tehdy byl na civilní službě. Ostatní kluci tam chodili do kroužků, a tak jsme se dali dohromady. Měli jsme od lidí z Domu dětí obrovskou podporu a teprve později mi došlo, jak to pro nás bylo důležité.

Čtyři jsme byli z toho důvodu, že jsem neznal žádného akordeonistu ani houslistu. Přitom jsem si ale vždycky přál, aby v Divokým Billovi byli. Potom kluci přitáhli houslistu Adama Karlíka, kterého jsme poznali na nějaké vánoční besídce, a já mu řekl, jestli by se k nám nepřidal. A pak přišel akordeonista Pecan, kterého jsem si vyhlédl na jednom mejdanu, kde hrál a skvěle bavil ostatní. No a jako posledního jsem zlanařil banjistu Jacka. Já chtěl vždycky velkou partu.

V podstatě nikdy, dodnes si to neuvědomuju. Pořád mám pocit, že to není ono, že Divokej Bill málo šlape, málo ladí, nemá hity a podobně. Jsem k němu dost kritický. Kupodivu ale výsledky jsou.

Největší zvrat přišel v roce 2006 po našem vystoupení v pražské Lucerně. Nahráli jsme tam DVD, které mi přišlo strašné, a já si zahrával s myšlenkou, že ho snad ani nebudeme vydávat. Nakonec ale vyšlo a my se nestačili divit, co se kolem kapely začalo dít. V ten moment se to rozjelo, začali nám volat pořadatelé koncertů, hodně jsme hráli, na festivalech jsme dostávali ty nejlepší časy a vydělávali jsme dobré peníze.

Se svou civilní prací jsem seknul, jakmile jsem vydělal za měsíc prvních patnáct tisíc korun. Do té doby jsem dělal u táty v truhlářské dílně. Později jsem se tam objevoval jenom sporadicky, ale teď se k tomu paradoxně vracím a zase rád cítím vůni dřeva, nádhernou atmosféru dílny a užívám si toho, co z naší práce vzniká.

Myslel jsem si, že jsem už všechno zapomněl, ale jsem rád, že mi to pořád docela jde. Jsem vyučený umělecký truhlář.

Udělal jsem pár elektrických kytar a také jsem si kompletně zařídil byt. Můj nejúspěšnější projekt je ale zařízení chalupy v Kytlici. Asi před deseti lety jsme tam hráli s Divokým Billem na festivalu a Marek Brodský, který tehdy bubnoval v kapele Nahoru po schodišti dolů band, mě provedl vesnicí a já si tam našel starou chalupu.

Pět let jsme ji dávali s tátou dohromady, dost jsme se na tom vyřádili a já tu práci považuju za své životní truhlářské dílo.

Pochybuju tak dvakrát ročně. Jsem narozen ve znamení Vah, tak pořád pochybuju. Někdy mi přijde, že to není dost dobré. Zajímavé je, že ten pocit nikdy nepřekoná pocit, že to dobré je, ale spíš ten, kdy je mi to jedno.

Po tom největším boomu. Namlsali jsme se, hráli jsme až dvě stě koncertů ročně, vystupovali jsme všude. Potom se ale ukázalo, že když jsme někam přijeli potřetí počtvrté, nepřišlo tolik lidí, jako když jsme tam byli poprvé. Prostě nás viděli relativně nedávno a znovu nepřišli, což je úplně jasné. Ale tenkrát jsme to neznali.

Bylo těžké si to srovnat v hlavě a přijmout to. Dali jsme si tedy pauzu, protože jsme si potřebovali také odpočinout, a hlavně si říct, co bude dál. Když jsme se pak po dvou letech vrátili na pódia, spousta lidí i muzikantů se divila, že ještě existujeme. My ale v kapele neměli osobní krizi. Normálně jsme chodili v Úvalech na pivo a jednou týdně jsme se sešli ve zkušebně a zabrnkali si.

Každého to zajímalo, ale my se s tím vlastně ani moc netrápili. Baskytarista Jurda chlastal a my mu řekli, ať se dá do kupy. Podstoupil léčení a vybruslil z toho skvěle, protože vůbec nepije a perfektně si užívá život.

U zpěváka Štěpána Karbulky to bylo trochu těžší, jelikož čelil závislosti na drogách. Teď už je v pořádku, je to chlap, který v tom má jasno, a jsem přesvědčený, že už tak deset let abstinuje. Myslím si, že si tím tehdy dost pokazil život. Už jenom proto, že jsme v té době vydělávali nejvíc peněz, a zatímco on je profetoval, my si koupili domy a byty, abychom měli s rodinami kde žít.

Ale myslím, že mu tahle zkušenost i hodně dala, dnes z něho mám pocit, že je jedním s největším nadhledem z celé naší party. No, a někdy zase ne…

Dělali jsme na ně bububu, ale nikdy jsme nikoho vyhazovat nechtěli. Tím spíš, když kluci své problémy řešili.

Nikdy jsme neřešili nic, co by nás rozpoltilo, vždycky o všem pokecáme a dohodneme se. Přesto si jako zakladatel kapely držím právo veta. V legraci říkáme, že každý člen má při hlasování jeden hlas a já jich mám osm. Vždycky jsme se ale dohodli, nikdy se nic dramatického nedělo. Navíc všichni víme, že nechceme, aby náš společný příběh s Divokým Billem skončil.

Velmi často. Mám k tomu pokoru a vážím si toho. V současné době nejvíc, protože mám rodinu, děti a díky tomu, že život muzikanta je poměrně volný, i dostatek času s rodinou být.

Je to výsledek tvrdé práce, protože zejména v začátcích jsme kapele věnovali sto procent svého času. A ani nám to nepřišlo. Teď z toho žijeme.

Rozhodli jsme se odehrát koncert v pražské O2 areně. Proběhne sice až 24. ledna příštího roku, ale bude to oslava našich dvacetin. Možná na něj přijde víc lidí než na stadión Slavie v Praze před lety, kde na našem samostatném vystoupení bylo deset tisíc diváků.

Osobně bych výroční koncert nejraději udělal někde na louce u nás v Úvalech, protože by mi to přišlo nejpřirozenější. O2 arena je ale v současné době meta všech kapel, a tak jsme se rozhodli zkusit to v ní i my. Pokud vím, polovina kapacity je už na náš koncert vyprodaná, což je asi šest tisíc lístků.

Ten moment si pamatuju, jako by se odehrál včera. Jednou z našich prvních písniček byl Divokej Bill a my tehdy slíbili, že zahrajeme kamarádovi na narozeninách. Jednou mi doma zazvonil na zvonek, já vykoukl z okna a on se mě ptal, jak nás má na plakátech uvést. Odpověděl jsem mu, že nevím, že ještě nemáme název. A on řekl, že jsme na zkoušce v jedné písničce zpívali něco o Divokým Billovi, tak na ty plakáty napíše Divokej Bill. Sdělil jsem mu, že je to dobrý nápad, a už nám to zůstalo.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: