Baťovské životy od Zlína po Brazílii

Film přináší současné příběhy lidí ze tří kontinentů a tvůrci slibují hravý přístup, nadhled a vtip. „I když se Batalives tváří jako seriózní dokument, je to ve skutečnosti poetický – a snad i vtipný – film o pěti příbězích z cihlových domků,“ přibližuje producent a kameraman filmu Lukáš Gargulák.

Méně známý z obou Baťů, Jan Antonín, se narodil 7. března před 120 lety. Obuvnické impérium převzal v roce 1932 a realizoval myšlenky Tomáše Bati na celosvětový rozmach a na samostatná baťovská města. „Malých Zlínů“ s typickými cihlovými domky pro dělníky v Baťových továrnách vystavěl po světě zhruba padesát.

Kvůli válce, poválečným sporům o firmu Baťa a komunistickému převratu se Jan Antonín Baťa usadil v Brazílii a aktivně se účastnil industrializace celé země. Dal vzniknout čtyřem baťovským městům a za svou činnost byl v roce 1957 nominován na Nobelovu cenu míru. Zemřel v roce 1965 v den otevření mostu přes řeku Paraná, který prosazoval a inicioval.

„Narodila jsem se ve Zlíně v baťovském domku a do dvaceti let mi to tam všechno připadalo úplně normální,“ řekla Právu režisérka filmu Karolína Zalabáková. „Až pak mi lidi z jiných měst začali říkat, že Zlín je sci-fi, a já jsem si postupně uvědomila, že to je až batmanovský symbol, který buď adorujeme, nebo se vůči němu vymezujeme.“

Původní filmařský nápad byl propojit třídu Tomáše Bati ve Zlíně a Jana Antonína Bati v brazilském Batayporu. „Spojili jsme se s akademií věd, kde zrovna chystali publikaci o Baťově koncernu, vyměnili jsme si pár informací a štáb vyjel na obhlídky po světě. Zjistili jsme, že všude, kde tato města vznikala, fenomén Baťa dosud žije, ale zajímavé na tom je mimo jiné to, že všude ho považují za svého rodáka.“

Na základě obhlídek a rešerší se filmaři rozhodli zúžit výběr na pět měst a najít tam silné hrdiny. Na Zlín tedy ve filmu pohlédneme očima Věry Dudíkové, která šila boty ve 44. budově bývalého baťovského areálu. V indickém Batanagaru u Kalkaty, městě, které se demoluje kvůli novému golfovému resortu, žije mladík Šona. Lidé tu nevědí, co budou dělat, kde budou bydlet a jestli najdou novou práci.

Sympatický důchodce Henrik z nizozemského Batadorpu zase vzpomíná na celoživotní práci v baťovské fabrice, kde se seznámil i se svou ženou. A partě teenagerů z chorvatského Borova (původně Bata-Borovo) baťovský odkaz vůbec nic neříká, zajímá je především, jak z rodného města vypadnout pryč. Nejzajímavějším hrdinou pak bude možná mladík z brazilského města Bataypora. Ten se totiž zamiloval do České republiky a chce se sem odstěhovat, pochopit naši kulturu, vidět sníh a líbat se s blondýnami…

„Pro cizince je Zlín neuvěřitelným místem, které vypadá trochu jako USA a trochu jako sci-fi komiks. Zajímalo nás, jak to dnes vypadá i v jiných městech, která firma Baťa založila, a zda jsou jejich obyvatelé stejně ,postižení‘. A odpověď? Ano, jsou,“ směje se režisérka a dodává, že v každé zemi, do které Baťa pronikal, se baťovský fenomén mísil s místní kulturou a také s její vlastní historií i současností.

„Chorvatské Bata-Borovo velice silně připomíná baťovské čtvrti ve Zlíně, ale zároveň je poznamenané válečným konfliktem. Je tam fabrika, na které je válka dosud patrná, jsou tam stopy po kulkách a teenageři si tam chodí dělat selfíčka… V Nizozemsku je zase baťovský svět dneška vymydlený, nastrojený… A dobře jsou vidět rozdíly v životních stylech různých baťovských měst. Zatímco my se pořád někam ve svém přetechnizovaném světě honíme, v Indii mají lidé práci dva dny v týdnu, ale připadali nám docela v pohodě, v zenu. V Brazílii, když na večírku, které tam probíhají prakticky pořád, chybí někomu citrón do drinku, prostě si skočí přes plot k sousedovi a utrhne si ho z jeho stromu. A ve zlínské fabrice si místní mladí lidé – když vědí od koho – mohou koupit za 120 korun tenisky, které se v Kodani prodávají za 120 eur. Náš film je tedy do určité míry i zpráva o globalizovaném světě, v němž ale ta globalizace přece jen nefunguje dokonale. I něco pozitivního tam pořád je,“ řekla režisérka.